Právě identitou se zabývá i Fukuyamova zatím poslední kniha: Identity: The Demand for Dignity and the Politics of Resentment (Identita: Poptávka po důstojnosti a politika nelibosti), kterou v polovině září vydalo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux. Dva britské týdeníky – totiž liberální The Economist a levicový New Statesman – přinášejí s pětašedesátiletým politologem Fukuyamou velké rozhovory, a rozsáhle citují z jeho nové knihy.
Vychýlení politické osy
„Politika identity,“ píše The Economist, „je založena na myšlence, že lidé své politické postoje vyjadřují mnohem více s ohledem na svá etnická, rasová, sexuální nebo náboženská východiska, než na nějakých jiných základech.“ Dříve se například „dělnická třída“ identifikovala s vlastní skupinou, aby přijala ideologii komunismu a beztřídní společnosti. Ideologie „liberální demokracie“ zase oslavovala „tržní hospodářství“ jako předpoklad pro „svobodu jedince“ a potažmo i společnosti. „Ačkoliv zmiňovaná politika identity své kořeny zapustila nejprve na levici, zdá se být mnohem silnější na pravici: a podnítila zvolení Donalda Trumpa a britskou volbu opustit Evropskou unii,“ míní The Economist.
I když byla identita součástí politiky vždy součástí, během uplynulého desetiletí se zvláště vychýlila politická osa v Evropě i Americe. „Během většiny 20. století byly hlavní rozdíly založeny na ekonomických otázkách týkajících se toho, kolik by stát měl zasahovat do podpory rovnosti, oproti tomu, jakou svobodu povolit jednotlivcům a soukromému sektoru,“ říká Fukuyama. „Dnes se politika stále více soustřeďuje na utvrzení identity. Došlo k rozsáhlé populistické vzpouře proti globalizaci, která se částečně zakládala na nerovných ekonomických důsledcích, ale také na hrozbách tradičních národních identit vyplývajících z vysoké úrovně migrace,“ upřesňuje.
„Voliči brexitu byli často ochotni přijmout za svá špatná rozhodnutí ekonomické důsledky, protože se domnívali, že ochrana tradiční britské identity je pro ně důležitější. Populační nacionalistické režimy v Maďarsku cítí, že mají více společného s Putinovým Ruskem, než s liberálním Německem, a to navzdory ideologickému rozdělení, které se oddělovalo od bývalého Sovětského svazu,“ soudí Fukuyama. „Mnoho voličů dělnické třídy, kteří používali podporu levicových stran v Evropě a v USA, převzali oddanost novým populistickým povstalcům z důvodů totožnosti.“
Liberální demokracie ponechává jedince sobě samým
V týdeníku New Statesman kladou větší důraz na skutečnost, že Fukuyama myslel „koncem dějin“ v zásadě jako kritiku marxistického výkladu pojmu samotných dějin. Proto také i dnes Fukuyama své myšlení hájí, a nepovažuje své současné závěry za výraz popření svých tehdejších tezí. „To, co jsem tehdy řekl [1992], bylo spojeno s jedním z problémů moderní demokracie, která sice poskytuje mír a prosperitu, ale lidé chtějí víc než to… liberální demokracie se vlastně ani nesnaží definovat, co je to dobrý život, nechává jednotlivce sobě samým, a ti se cítí bez účelu odcizeni, v důsledku čehož nacházejí smysl ve spojování do skupin, s nimiž se ztotožňují, smysl pro sdílenou komunitu.“
Kniha The End of History and the Last Man (Konec dějin a poslední člověk, 1992) byl nezakrytou výčitkou marxistům, kteří považovali komunismus za „konečnou historickou ideologickou fázi lidstva“. Podle Fukuyamy dosud platí i dnes, že jedna z marxistických tezí, spočívají ve „společném vlastnictví výrobních prostředků“, kromě oblastí, kde je to jasně vyžadováno, jako jsou veřejné služby – prostě nemůže dobře fungovat. Přesto je ale u politologa, který byl v 90. letech vnímán jako blízký neokonzervativnímu proudu amerického politického myšlení, překvapivé, když nyní Marxe v zásadě obhajuje a otevřeně kritizuje neoliberální obrat, jenž způsobila v druhé polovině 80. let ekonomická politika Ronalda Reagana a Margareth Thatcherové.
Americký politolog se zastává myšlenky „redistribučních programů“, které by měly ve světě vyřešit „velkou nerovnováhu, jak v příjmech, tak v bohatství“. Tvrdí, že snaha odmítat regulaci trhu, spjaté s Reaganem a Thatcherovou (a v Česku ideologicky také s Václavem Klausem), „mělo v mnoha směrech katastrofální efekty“. „V sociální rovnosti vedl k oslabení odborových svazů, vyjednávací síly obyčejných dělníků, vzestupu oligarchické třídy téměř všude, která pak vyvíjí nepřiměřenou politickou moc. Co se týče role financí, je-li něco, co jsme se z finanční krize naučili, pak je to skutečnost, že musíte tento sektor regulovat stejně jako peklo, protože jinak budou všichni platit,“ usuzuje. „Ta samá ideologie se velmi hluboce usadila i uvnitř eurozóny, kde úspory, jež Německo vyžadovalo od jižní Evropy, bylo katastrofální,“ kritizuje, když tvrdí, že „některé věci, jež německý filozof Karel Marx řekl, se zdají být pravdivé“. Co je podle Fukuyamy zvláště od Marxe aktuální: „Hovořil o krizi nadprodukce…, a o tom, že pracovníci byli zbídačeni z nedostatku poptávky.“
Vypukne válka mezi USA a Čínou?
„Přesto nebyl jediným systémovým rivalem liberální demokracie socialismus, jak by se dalo čekat,“ upozorňuje Fukuyama, „ale čínský státní kapitalistický model.“ Čínský model zajišťuje vše, co liberální demokracie propagovala, ale nedokázala zajistit. „Číňané otevřeně argumentují, že je [státní kapitalistický model] lepší, protože jim to může dlouhodobě zaručit stabilitu a ekonomický růst, což demokracie nemůže… a pokud v dalších 30 letech bude větší něž ten americký, Číňané budou bohatší.“ Udrží-li se Čína pohromadě, jejím skutečným testem bude její počínání v ekonomické krizi. To by nakonec mohlo vést, v případě problémů, i k válečnému konfliktu. Fukuyama je znepokojen zvláště potenciálem „americko-čínské války“. Harvardský akademik Graham Allison v té souvisloti píše o tzv. Thucydidesově pasti, jíž rozumí střet mezi „zavedenou mocí“ a „stoupající mocí“.
„Myslím, že by lidé byli velmi hloupí, kdyby něco takového vyloučili, protože je možné přemýšlet o mnoha scénářích, kterými by taková válka mohla začít. Nemyslím si ale, že by se tak mělo stát úmyslným útokem jedné země na druhou – jako Německo, které napadlo Polsko v roce 1939 – je ale pravděpodobné, že vyroste z místního konfliktu s Tchaj-wanem, nebo Severní Koreu, případně konfrontací v Jihočínském moři, které eskaluje,“ popisuje v New Statesmanu možné kombinace.
Přesto Fukuyama varuje liberály, aby nepřeháněli obavy z illiberální demokracie, která je v očích mnohých „novým koncem dějin“. „Myslím, že lidé by se měli trochu uklidnit.“
(eurozpravy.cz, foto: Pixabay)
