Mezi oběma situacemi je však zásadní rozdíl. Řecko bylo, a zřejmě ještě dlouho bude zemí, která bude spíše na konci zemí EU. Dávno pryč je doba, kdy bylo Starověké Řecko svojí vyspělou civilizací tahouny v Evropě a ve světě. Kdy její filosofický základ okouzloval nejen Evropu. Abychom byli přesní, v jistém smyslu slova ji stále okouzluje a základy tehdejší doby jsou platné ještě dnes, ale doba je dnes úplně jinde. Nejen Evropa urazila za tu dobu velký kus cesty a změnilo se mnoho dalších věcí. Řecku samotnému zbyla především historie a krásná příroda. Lze jen spekulovat, zda v době, kdy reálně hrozil tzv. Grexit, již někdo tušil, že se právě Řecko stane nárazníkovou zemí pro celou EU v případě imigrační krize.

V každém případě je zajímavé, že armáda Řecka patří mezi početně velmi silné a dobře vybavené armády a že armádní rozpočet byl kromě sociálního značný. Navíc vztahy mezi Řeckem a sousedním Tureckem jsou již dlouhá léta poměrně napjaté. Už kvůli ostrovu Kypr. Přesto tyto dvě země dnes musí spolupracovat. Tedy alespoň by měly. V posledních dnech se také zdá, že právě Turecko má v EU zdatného spojence.

Tím je Německo, které je historicky právě s Tureckem v dobrém spojení. Turecká menšina v Německu také není úplně zanedbatelná. Řecko naopak má poměrně silnou pozici e Střední Evropě a V4 obecně. Řecká menšina v České republice je také velmi početná. A tak se zdá, že už jenom díky těmto spojením a historickým vazbám politickým a ekonomicko-historickým stojí proti sobě dva vymezené bloky.

Řecko i Turecko dostalo od EU také značné finance proto, aby to vlastně za Evropu vyřešily. Zatím však nijak úspěšně. Ostatně každá investice dobrá. Z obou stran.

Jak je to u Velké Británie?

Velká Británie je naopak na druhém konci celého žebříčku. Anglie byla vždycky takovým fenoménem sám pro sebe. Byla součástí Evropy, přesto měla také velmi dobré vztahy a vliv i v Novém světě, dnes v USA. Anglie byla vždy jakýmsi spojovacím bodem a prostředníkem ve chvíli, kdy se vztahy Evropy s Amerikou příliš nevedly. A že takových situací bylo. Zároveň vedle Polska byla také jazýčkem na vahách mezi Německem a Francií.

Brexit
David Cameron, Foto: MediaPictures.pl / Shutterstock.com

Němci se díky Porýní moc rádi nemají s Francouzi a ti zase historicky soupeří s Anglií. Snad alespoň Španělé zapomněli již na potápění svých lodí v době královny Alžběty. V té době to jistě nebylo snadné. V každém případě Velká Británie je fenomén, který je jakoby v Evropě v pozadí, protože Němci se dlouhodobě snaží hrát pozici jedničky v Evropě. Proto byl pro mnohé politiky problém Brexitu daleko svízelnější. Sebevědomá Velká Británie si stanovila své podmínky, aby byla ochotna v EU setrvat. David Cameron objížděl evropské státy a při své tour se snažil vysvětlit a domluvit své podmínky s evropskými politiky.

V Praze se zastavil zcela jasně také proto, že v současné době Česká republika předsedá státům V4. Ty pak po svém zasedání předložily své představy Donaldu Tuskovi. Ostatně Česká republika má také dlouholeté dobré vztahy s Velkou Británií v novodobé historii. Ať již z doby Edvarda Beneše a exilové vlády v Londýně, tak již účastí skvělých českých letců v RAF. Ostatně kromě známých osobností z řad letců by se nemělo zapomenout také na Františka Duku, otce dnešního kardinála Dominika Duky.

Na tyto hrdiny by se rozhodně nemělo zapomínat. Kromě toho však je také nutné vzpomenout na cestu premiérů Camerona a Nečase vlakem na jednání v Bruselu. Tedy nejen současný premiér Sobotka je ve styku s Davidem Cameronem. Má v tomto směru na co navazovat. Velká Británie je tedy poměrně silná země v EU a její odchod by byl pro mnoho států Evropy velmi problematický. Ale koneckonců by samotný akt byl problémem i pro Velkou Británii jako takovou. Je zjevné, že v případě odchodu země z EU by následoval také rozpad Spojeného království, neboť není pochyb o tom, že by se oddělilo Skotsko, které se jasně vyslovilo pro setrvání země v EU. Z toho důvodu jednání nebyla lehká.

Dvě situace, různé postoje

Rozdíl mezi možným Grexitem a Brexitem, které stále hrozí, je v tom, že obě země jsou na opačném konci území EU. Řecko by se odchodem vrátilo ke své původní měně a mohlo by začít znovu. To však mohlo být možné v době aktuálních jednání. Jako v mnohých jiných případech i zde se Evropa připravila o možnost to udělat a tím mnohé vyjasnit a zachránit. Dnes v dnešní situaci je Grexit mimo pořadu dne. Ve chvíli, kdy imigrační vlna právě přes tuto zemí neutichá, je takové řešení úplně mimo program. Evropa stále potřebuje štít a nárazník před tímto útokem. A že to je útok, přiznávají i politici, kteří podobné projevy odsuzovali.

Ze země, pro mnohé Eurozóně na odpis, se tak najednou stala země, která si svojí důležitostí nezadá s jakýmkoli štítem v dějinách proti vstupu nevítaných osob. Velká Británie je v úplně jiné pozici. Základním tématem dohadů bylo ochránění sociálního systému Velké Británie před nejen imigranty, ale také samotnými obyvateli jiných zemí. Mnohé závěry jsou však velmi zajímavé. Například: Velká Británie požadovala zrušení vyplácení přídavků na děti těm pracovníkům, kteří pobývají v jiném členském státě, než ve kterém žijí jejich děti. „Díky společnému postupu států V4 se nám podařilo dojednat, že výše přídavků na děti bude pouze indexována podle úrovně členského státu, ve kterém dítě pobývá,“ řekl premiér Sobotka na tiskové konferenci.

Na občany, kteří již v zahraničí pracují, se toto opatření nebude vztahovat až do roku 2020. Schválená dohoda obsahuje rovněž garanci, že indexace nebude v budoucnu rozšířena na jiné sociální dávky. Co však idexace znamená? Co přesně znamená věta idexace podle úrovně jednotlivého státu EU? Ve vztahu k čemu a jaký je standart, který bude indexaci určovat? Tuto část dohody zatím příliš nikdo nevysvětlil. Ostatně není jasné na kolik prosadila své požadavky Velká Británie a na kolik je prosadila samotná EU. Na druhé straně je otázkou, co taková dohoda bude v praxi znamenat. Jak se v celém bude orientovat občan Velké Británie. V každém případě právě občan Velké Británie má v rukách dnes dějiny. A to velmi výrazně.

Co mají obě situace společné

Jedno má ale Grexit i Brexit společné. A tím je způsob jednání. Oba premiéři jednali jak separátně s představiteli států, tak v Bruselu. A oba pak o výsledku jednali také na domácí scéně. Oba také vložili konečné rozhodnutí do rukou svých občanů v referendu. Řecké dopadlo v prvním kole tak, že dohodu obyvatelé odmítli. V konečné fázi se však dohoda podařila, a i přes původní nesouhlas s požadavky EU a dohodou vůbec, je Řecko stále členem Eurozóny. Premiéra Camerona čeká tento proces v červnu.

Brexit
Bohuslav Sobotka, Foto: Ondrej Deml / Shutterstock.com

Z jeho vlády se však šest ministrů postavilo již na stranu odchodu z EU. Dnes se k nim přidal i starosta Londýna. A tak se může stát, že jednání tzv. spadnou pod stůl. Co by se dělo pak je naznačeno výše, ale skutečný rozsah škod či výhod je jen těžké odhadnout. Dovolím si přesto jednu hypotézu a možnost dalšího vývoje. Vychází z toho, že přes všechny snahy Evropy v minulosti o jednotný postoj a postup se nikdy nikomu nepodařilo státy v Evropě sjednotit do jednoho bloku, který bude táhnout za jeden provaz pokud jde o kontinent. Možná je příčinou mnoho zájmů a podvědomou touhou každého v Evropě vládnout. Co se týká Evropy a její kolonizační politiky nebo vytvoření v minulosti Nového světa se takové úvahy netýkají.

Zde je jasné, že jde o něco jiného, kde lidé z Evropy měli stejný cíl. I přes konflikty, které se však udržovaly daleko od místa původu, tedy země vyslaných obyvatel, byla zde Evropa jednotná. Starý kontinent již takový nebyl. Trochu tím připomíná kluky a holky, kteří spolu buď mluví nebo nemluví. Na základě těchto parametrů se zdá, že by v budoucnu mohl velmi výrazně sílit uvnitř zemí EU vliv V4. Ta by se mohla v budoucnu stát základem nového pojetí EU. Kdo by v současné době mohl pro sebe z toho vytěžit mnohé je právě Velká Británie, jako poměrně tradiční partner zemí EU.

Německo by bylo v budoucnu možné takové společenství doplnit. Je však otázka, jaký by byl postoj velmocí jako je Rusko a USA. Rusko se svými vztahy s Německem by nemuselo mít s takovým spojením problém. Faktem však zůstává, že se jedná pouze o jednu možnou variantu, a to v případě, že Velká Británie skutečně EU opustí. Zatím však má sále vše v rukou volič a občan právě Velké Británie.

Z pohledu České republiky

Postoj premiéra Sobotky v celé situaci podle pravicových stran příliš nezohledňuje zájmy České republiky. Do jisté míry je to nejspíše tak, na straně druhé byl v Bruselu ve dvojí pozici. Možná dokonce v trojí. Jednak jako premiér České republiky. V této pozici zájmy státu hájit měl. Ale byl zde také jako hlavní zástupce zemí V4, kde skupině právě Česká republika předsedá.

Tedy měl zde povinnost vystupovat i jako zástupce zemí V4, která na svém zasedání v Praze přijala nějaké závěry. A i když je jistě prezentoval přímo Donaldu Tuskovi, zde byl také právě jako leader V4 jasně patrný. A třetí pozice je pak pozice premiéra země EU, která dohaduje s Velkou Británií podmínky ohledně jejího setrvání právě v EU. Upřímně řečeno i přes jistě znalost být v několika funkcích z domácí politiky, kde je jednak předsedou ČSSD, ale zároveň premiérem, byla jeho pozice daleko složitější.

Skloubit je do jednoho člověka je poměrně složité. Ostatně podobně je na tom mnohdy Polsko nebo Německo. Česká republika v takové pozici zase tak často nebývá. Z toho všeho vyplývá, že chcete-li vyhovět všem těmto pozicím, je těžko možné, že se vám to podaří. Záleží ale hlavně na tom, jaká z nich pro vás bude prioritou. Premiér Sobotka se snažil na základě většího celku chránit ten menší. Tedy Česká republika a její zájmy nebyly, a nutnou říci asi ani nemohly být, jasnou prioritou.

Brexit
Donald Tusk, Foto: 360b / Shutterstock.com

V podobné situaci ale budou i další premiéři V4 v budoucnosti. Ani oni nebudou stát před jednoduchým rozhodnutím. Navíc v době, kdy stále ještě nekončí imigrační krize. Ostatně do ní znovu několikrát promluvil i Svatý Otec František při své cestě do Mexika. Nejen, že dokázal zasáhnout do primárek v USA, ale také do imigrační krize v Evropě svým názorem na zdi v Evropě. Bohužel však nikde nezazněla jiná myšlenka, která se k tomu jednoznačně váže. V jedné ze svých promluv v Mexiku totiž Svatý Otec řekl, že by si přál, aby státy byly natolik sociálně spravedlivé, že nebude nikdo mít potřebu ze své země odcházet.

Podle mého názoru je právě myšlenka na vytvoření klidu a jednoty ve světě poměrně základní. Faktem zůstává, že situace, kdy by byla absolutní shoda a jednota ať již v Evropě či ve světě moc nikdy nebyla.

Co bude dál?

Co tedy říci závěrem. Myšlenka sjednocené Evropy je stále nosná. Vznikla na podkladu hrůz druhé světové války. Vznikla však také na především ekonomickém základě a ekonomické provázanosti jednotlivých zemí. Mělo se tím předejít snahám o rozpoutání konfliktu dalšího. Ze základní myšlenky se podle mého názoru vytratila ona propojenost zemí také po stránce ideí a vzájemných mezilidských vztahů. Je jistě možné, že zájmy ekonomické a rozložení současných sil v Evropě se již mnohým nelíbí. Ekonomická situace je dnes jiná, a to samo o sobě někdy vyvolává velmi těžkou situaci.

Navíc zájmů v Evropě je stále dost na úrovni jednotlivých států. A je nutné v současné době vyřešit především onen Brexit, který v současné době aktuálně hrozí. Grexit a Brexit má ještě jeden sjednocující prvek. A tím je právě exit. Tedy východ nebo-li v tomto případě odchod. Jak jsem již uvedl výše. Každý z nich má jiný význam a jiný dopad pro všechny. Obojí však Evropu změní. A o změny možná v budoucnu nebude nouze. Buďme připraveni a nenechme se překvapit. Ale kdo ví….

Comments are closed.