Komentáře

Začni tím pocitem, že v šeru městského parku se už nešíří diskuse, ale tlumené stížnosti. Znáš ten moment, kdy si přisedneš ke stolu v hospodě a zjistíš, že lidé už neargumentují, nýbrž citují rubriky, memy nebo „odborníky“ z televize? Ten pocit obav a lehké ztráty, to je teď často realita. […]

Znáš ten moment, kdy chceš něco říct a najednou cítíš, že to není úplně bezpečné? Ne že bys byl fyzicky ohrožen, ale protože někdo nahoře, někdo ve stínu nebo v algoritmu rozhodl, že tvoje slova nejsou zapotřebí. Srší v tom malá, ale ostrá bezmoc. Takhle to myslím: není to jen

Začni si představou: náměstí v menším městě. Pravidelný šum, trafika, křik holubů. A pak ticho. Obchod zavřený. Dvě lavičky. Někdo položí květinu u staré sochy, a projde auto, které se zastaví na minutu, aby někdo nasedl. To ticho není jen fyzické. Je to ten pocit, že rozhodnutí z dálky —

A znáš ten moment, kdy se probudíš a zjistíš, že to, co ti říkali, že je pro dobro všech, najednou vypadá jinak? Ten pocit, že pravidla platí pro ně, ne pro tebe. Je to tiché zklamání, které roste. A pak to přestane být jen o tobě — začne to být

Cítíš ten stupeň napětí, když posloucháš zprávy a najednou víc cítíš prázdno než odpovědi? A já taky. Není to jen o informacích. Je to o tom, že něco, co by nám mělo sloužit, odmlčí. Ten moment, kdy zjistíš, že instituce, které mají hájit pořádek, téměř neodpovídají. Nehledají vysvětlení. Neberou nás

Znám ten pocit. Stojíš na náměstí, kolem tebe bufet s párekem, starší paní kupuje noviny, děti křičí u kašny. A přesto — v hlavě máš ten divný závan bezmoci. Ne že bys byl proti pořádku nebo proti pravidlům. Jde o to, že pravidla se teď dělají daleko od tohohle kouta,

Začni tím pocitem. Znáš ten moment, kdy sedíš u stolu a posloucháš, jak někdo mluví o tvé budoucnosti, aniž by se tě vůbec ptal? Ten svíravý pocit, že se rozhoduje někde jinde — v kanceláři, v Bruselu, v redakci, v oligarchově firmě — a ty máš akorát přečíst výsledky. To

A znáš ten moment, kdy jedeš po známé silnici a dřív živé světlo hospody je teď jen tma? Je to maličká rána, která se opakuje. Takhle to myslím: nejdřív chybí jeden soused, pak učitelka, pak autobus. A najednou si všichni uvědomíme, že místo, kde jsme se narodili nebo kde jsme

Znáš ten moment, kdy otevřeš diskusi a místo lidského hlasu tam leze šum — urážky, polopravdy a obvyklé vzdychání po autoritách, co nás stejně neposlouchají? Ten knot v krku, když poznáš, že tohle se už nezastaví jen u komentářů pod článkem. To je pocit, který mě žene psát. A to

Poznáš to hned. Ten tichý odpor v hrudi, když projedeš kolem zavřeného obecního obchodu a uvažuješ, kam se poděla ta sousedská křičná směna. Nebo když slyšíš o dalším odlitém doktorovi a cítíš, že to není náhoda, ale součást širšího plánu, který tě vůbec nebere v potaz. Ten pocit je hořký.

Co se děje s našimi hodnotami Jsme v období, kdy se vytrácejí tradiční hodnoty a normy, které utvářely naši společnost po staletí. V mnoha oblastech života, včetně rodiny, vzdělání, či politického systému, se setkáváme s tlaky na změnu, které přicházejí jak z vnějšího, tak z vnitřního prostředí. To, co obvykle

V posledních letech se stále více diskutuje o osudu národní kultury v kontextu rychle se měnící globalizace. Tento fenomén se projevuje v různých oblastech našich životů a jeho důsledky jsou patrné i na poli kultury. Jakým způsobem ovlivňuje globalizace tradiční české hodnoty a jak se můžeme bránit jejím negativním důsledkům?

Vliv globalizace na domácí politiku Česká politika se v posledních letech nachází na rozcestí. Tlak globalizačních trendů, přístupu k evropské integraci a vnitřních napětí vyvolává otázky o tom, jakým směrem se naše země ubírá. Mnozí občané, zejména ti s konzervativními názory, vnímají tyto změny jako zásah do jejich životního stylu

Jak se Oblastní tradice stávají terčem V uplynulých letech se naší společnosti dostává do popředí řada témat, která vyžadují pozornost občanů. Přestože se zdá, že se stále více lidí odvrací od našich tradičních hodnot a zvyklostí, je důležité zamyslet se nad tím, co nám naše historie a kultury skutečně nabízejí.

“Byl by tento člověk schopen svrhnout Putina?” – ptá se zamyšleně svých čtenářů vlivný americký deník The Washington Post. Článek zdobí tvář Ilji Ponomareva – teroristy, extremisty a zrádce své vlasti, který se před ruskou justicí skrývá v zahraničí, píše Viktoria Nikiforova pro Ria Novosti. Podle článku politického publicisty Davida

Před několika lety se i přes zábor Krymu mnohým pozorovatelům zdálo, že Putinův režim je natolik zkorumpovaný, že ho zajímají jen peníze a že pohádkově bohatí “lidé nahoře” nemají žádnou ideologii. Děti a vnoučata jsou v zahraničí, majetek také, a tak všechny hry na “křižácké tažení” a “zvedání se z kolen” slouží čistě k vnitřním účelům, aby se lidé kolem vůdce konsolidovali.

Povrchní srovnání ruské agrese na Ukrajině s válkami během rozpadu bývalé Jugoslávie v devadesátých letech ukazuje na některé podobnosti. V obou případech vede hegemon kdysi velkého společného státu (Rusko v případě SSSR a Srbsko v případě Jugoslávie) agresivní útok proti svým sousedům, kteří nechtějí nic jiného než nezávislost. Rozdíly jsou však významnější než podobnosti.

Pokud chtějí Spojené státy přitlačit na Putinův režim, musí se vážně zabývat sekundárními sankcemi.