Končí jako ten, jenž se až příliš chtěl přiblížit slunci. Ne, tohle není Ikarův pád, ale zánik jedné imaginární říše: Macronie. Té říše, jež Macron upletl z vábivých iluzí s vzletných slov.
Třetí dějství a Philippovy „drobky pro vrabčáky“
Dnešní vystoupení jeho šerpy, premiéra Édouarda Philippa, jenž oznámil šestiměsíční moratorium, a pozastavení tří reforem, přinášejících zvýšení cen pohonných hmot, ale i pozastavení zvyšování cen plynu a elektřiny, rozhodně stačit nebude. Ačkoliv mluvil vážným a uměřeným tónem, neopomněl vzdát hold bezpečnostním složkám, a s přímým pohled za kulatými elegantními brýlemi vyjádřil i pochopení pro obtížnou situaci pracujících, kteří „vstávají časně a pozdě se vracejí“ (z práce).
Již dnešní zasedání Národního shromáždění s „otázkami vládě“ již udalo jasný tón. Zatímco vláda se snaží všemi silami vyvolat moratoriem momentální „pauzu“, opozice si již brousí nože. Na jedné straně vláda, co obhajuje „bezpečnost a klid“, na straně druhé „frustrace a neklid“. Otázkou ovšem zůstává, jak se bude situace vyvíjet dále, a to nejen v Národním shromáždění, ale i ve čtvrtečním Senátu, jak je na tom vlastně samotná politická reprezentace Francie.
Hnutí „žlutých vest“, zdánlivě na první pohled spontánní protest frustrovaných občanů země, kterým se nedostává prostředků na nákup pohonných hmot, jejichž cenu chce od ledna vláda zvýšit, předvedlo, a to v relativně krátkém čase tří týdnů, že dokáže zmobilizovat celou zemi. Nejen že na sebe upoutalo veškerou pozornost, mnozí z politiků – ať již myslíme levicového radikála Jeana-Luca Mélenchona nebo bývalého nezávislého kandidáta na prezidenta Jeana Lassalla – jim již nadbíhají jako jediným mluvčím s novou občanskou legitimitou. O tom, do jaké míry jsou reprezentativní, svědčí sice podpora ve veřejnosti, jež dosahuje rekordních 80 procent. Stále to ale není reprezentace volená.
Uplynulý víkend předvedly „žluté vesty“, jaká jsou reprezentace, zejména na „nejkrásnější avenue světa“ – tedy na Élysejských polích; zbyly tam po nich tagy (často i vůči Macronovi velmi vulgární), rozbité hlavy soch i vitrín -, aniž by posílené jednotky obrněných policistů, připomínající gumové panáčky bratrů Michelinů, za plexiskly i s pomocí slzného plynu, stačily na rozlícený dav. Když se ve francouzské zpravodajské televizi Cnews objevil zástupce policejních odborů, který tvrdil, že nemá k dispozici více než 1 000 těchto mužů, bylo ho člověku až líto. Nakonec jich bylo nasazeno na 4 000. Záběry, na nichž nestačí černí těžkooděnci ládovat kanóny se slzným plynem, patří vedle těch, na nichž se z výše Vítězného oblouku dívají zástupci „žlutých vest“, k těm skutečně nejpůsobivějším.
Zatím to byly tři týdny a tři dějství odporu. Po třetím dějství přijde dějství čtvrté. „Francouzi nejsou žádní vrabčáci,“ říká Benjamin Cauchy, jeden z mluvčí hnutí „žlutých vest“, „nechtějí drobky, co jim dává vláda. Chtějí celou bagetu!“ cituje v reakci na Philippova vyhlášení list Le Figaro. Mezi těmi, kteří se již dnes chystají znovu do Paříže, jsou dokonce i „žluté vesty“, které ještě nemanifestovaly. Jsou mladí, odhodlaní, neklidní. Jejich požadavky jsou mnohdy, oproti těm ze starší generace, kteří zvolna odpadávají, mnohem radikálnější. Mezi požadavky se stále častěji objevuje znovuzavedení milionářské daně (ISF), indexace zaručeného nejnižšího platu podle kupní síly, zrušení daní na pohonné hmoty… a předčasné volby.
Hrozny hněvu konce epochy a předčasných voleb
O tom, jaký bude další politický vývoj, si můžeme představit leccos. Záležet bude na tom, zda opozice bude stačit ulici. Mezi požadavky, které formuluje radikální opozice zleva i zprava (Mélanchon i Le Penová), není nic menšího, než rozpuštění parlamentu, a vyhlášení předčasných voleb. Naposledy tak učinil prezident Jacques Chirac na jaře roku 1997 s výsledkem více než mýtickým. Na místo jasné většiny, kterou disponoval, sklidil „hrozny hněvu“, a musel jít do kohabitace s levicí a jmenovat premiérem Lionela Jospina. Nynější postavení prezidenta Emmanuela Macrona, jenž jediný může rozpustit parlament, je mnohem mnohem těžší, než ta Chiracova.
Marine Le Penová, předsedkyně Národního sdružení (RN), ve svém pondělním vystoupení na soukromém kanálu TF1 otevřeně vyzvala prezidenta Macrona k rozpuštění sněmovny: „Pane prezidente republiky, jste jediný, který má klíče k této velmi vážné politické krizi, jejíž důsledkem jsou násilnosti. Francouzi mají právo, ať již jsou z Paříže, regionů nebo z Réunionu, aby prožili v poklidu tento konec roku, ať se již jedná o ´žluté vesty´nebo modré námořnické uniformy, obchodníky nebo ty, co stojí na okrajích manifestací. Žádám vás slavnostně, abyste upustil od vaší daňové politiky, kterou Francouzi již nechtějí.“
Prezident Macron zatím mlčí. Mezi požadavky je stále častěji slyšet i touha po změně režimu. Zažíváme poslední dny Páté republiky? Republika, vzešlá z návratu generála Charlese de Gaulla k moci v roce 1958, se mnohým zdá být přežitkem, jenž nevyhovuje současné době a poměrům komunikace. „Jupiter končí!“ oznámil Benoit Hamon, zakladatel hnutí Géneration.s. V tomto duchu mluví i Nicolas Dupont-Aignant, předseda hnutí Vzhůru Francie (DLF), oba neúspěšní prezidentští kandidáti – stejně jako Marine Le Penová.
Zda tento týden skončí, není jisté. Zdá se ale, že se zvolna uzavírá jedna perspektiva: Francie nové, horizontální, dynamické, mladé, jíž chtěl být Emmanuel Macron božským zjevením. Jupiterem. „Ustupte, nebo odejděte!“ vyzvala Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona prezidenta Macrona. „Král je nahý,“ napsal Gérad Courtois v dnešním editorialu listu Le Monde.
(eurozpravy.cz, foto: archiv)
