Studená válka dávno skončila
Baker ovšem neuvádí, že strategický význam neformální americko-saúdského spojenectví v posledních desetiletích zaznamenal strmý propad, deklaruje akademička. Vysvětluje, že úzké vazby na Saúdy sloužily americkým zájmům za studené války, ale ta skončila téměř před 30 lety a je třeba položit otázku, zda je tento vztah strategicky přínosný i dnes.
„Z perspektivy ropné bezpečnosti – zdaleka nejdůležitějšího důvodu americko-saúdského partnerství – je odpovědí stále více ne,“ píše politoložka. Konstatuje, že ropa byla vždy hlavním motorem tohoto vztahu a byť někteří experti považují za začátek partnerství obou zemí v duchu „ropa za bezpečnost“ setkání amerického prezidenta F. D. Roosevelta s saúdským králem Abdem al-Azízem ibn Saúdem na lodi USS Quincy v únoru 1945, ve skutečnosti se pevné pouto mezi Washingtonem a Rijádem vytvořilo až v 70. letech v reakci na specifické podmínky, které již neexistují.
V důsledku stažení britských vojáků z Perského zálivu plánovaného na rok 1971 hrozilo mocenské vakuum a Washington se obával, že ho vyplní SSSR, případně jako spojenci Irák a Sýrie, nastiňuje Kalenicová. Američtí politici podle ní chápali, že pokud by Moskva získala celkový vliv v tomto ropném regionu, mohla by vydírat svobodný svět skrze hrozbu zastavení dodávek ropy, a tak bylo nezbytné, aby velké státy těžící ropu spadající do západního vlivu, především Saúdská Arábie, Írán a menší země Perského zálivu, zůstaly mimo sovětský orbit.
Sovětská hrozba přiměla amerického prezidenta Richarda Nixona k přijetí strategie dvou pilířů předpokládající posílení Íránu a Saúdské Arábie prostřednictvím dodávek amerických zbraní a další vojenské pomoci, v důsledku čehož by tyto státy mohly společně zadržovat vliv Moskvy v regionu, konstatuje expertka. Doplňuje, že Rijád byl tehdy mnohem méně významným partnerem a během Nixonova prezidentství obdržel zbraně za 612 milionů dolarů, zatímco Teherán za 7,6 miliard.
Tento nepoměr naznačuje, že primární role Saúdské Arábie nebyla vojenská a země byla do Nixonovy strategie zařazena hlavně proto, aby nevznikl dojem a hněv, že arabské státy Perského zálivu musí spoléhat výhradně na nearabský Írán, uvádí Kelanicová. Poukazuje, že teprve po pádu proamerického Šáha Pahlávího v Íránu v roce 1979 nabral prodej amerických zbraní Saúdům na obrátkách a až v roce 1990, kdy Saddám Husajn napadl Kuvajt a přímo ohrožoval saúdské hranice, se Washington stal hlavním garantem bezpečnosti Saúdské Arábie a její ropy v rámci operace Pouští štít.
Strategické i morální škody
„To vše říká, že partnerství mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií není ani tak dlouhé ani tak proslulé, jak se obecně tvrdí. Spíše vyvstalo z hrozeb dvou specifických agresorů: Sovětského svazu a Iráku Saddáma Husajna – přičemž obě již neexistují,“ píše politoložka. Deklaruje, že navzdory akcentování íránské hrozby stávající americkou administrativou nemá Teherán páky, aby dokázal ovládnout ropné zdroje v Perském zálivu jako SSSR či Saddámův Irák.
Írán dokáže působit Rijádu potíže – stačí se podívat na zástupnou válku v Jemenu -, ale nepředstavuje vážnou hrozbu pro územní integritu Saúdské Arábie, protože ta díky příjmům z prodeje ropy dokáže sama odradit Teherán od expanze, míní odbornice. Doplňuje, že USA tedy nemusí působit v roli saúdské bezpečnostní pojistky.
Úzké vazby na saúdskou královskou rodinu navíc působí nejen morální škody vyplývající ze zahlazování přešlapů tohoto vražedného režimu, ale též škody strategické, míní akademička. Připomíná, že americká podpora saúdskému dvoru představovala jeden z hlavních důvodů, které zmiňoval Usáma bin Ládin při zahájení teroristické kampaně proti USA.
Saúdové navíc zřejmě tlačí Spojené státy do hloupého a zbytečného vojenského střetu s Íránem, v němž by Washington za Rijád urovnal jeho regionální svár, konstatuje Kelanicová. Dodává, že v již zmíněné jemenské válce saúdská armáda využívá americké zbraně k páchání barbarských útoků na civilisty, které rovněž podrývají americkou bezpečnost, jelikož podněcují přesně ten typ antiamerikanismu, který vedl 19 únosců – 15 z nich tvořili Saúdové – k spáchání teroristických útoků z 11. září 2001.
„Jako realista z celého srdce souhlasím s Bakerovým apelem k zvážení amerických strategických zájmů s těmi morálními při jednání se Saúdy,“ uvádí politoložka. Deklaruje, že nyní, mnohem více než kdy předtím, obě zmíněné roviny přestávají dávat smysl.
(eurozpravy.cz, foto: Saudi Royal Family)
