Nejrozumnější reakcí na fantaskní mediální „palachiádu“ vedenou Českou televizí, by bylo téma úplně ignorovat. Jenže tento další díl seriálu vpravdě bolševických „bojových oslav slavných výročí“ přinesl nakonec několik zajímavých momentů, které by úplně zapadnout neměly. A tak navzdory tomu, že si tím necháváme vnutit v podstatě podružné a uměle vytvořené téma, pár poznámek k němu učiňme. Smysl této obludnosti, na jejímž konci kromě jiného možná zemře na popáleniny jakýsi „naočkovaný blouznivec“, tkví totiž v něčem docela podstatném.
Mediální Kavárna, v jejímž čele ČT stojí jako hlavní (a nejbohatší) centrum „odboje“ proti výsledkům demokratických voleb, má totiž vcelku známý plán: využít oslav třiceti let od ze zahraničí zorganizovaného státního převratu typu „barevná revoluce“ jako odrazového můstku k návratu do mocenských pozic téměř již ztracených po několika po sobě jdoucích volbách. Prostě zkusit si (nejpozději na podzim) reprízu „pražského Majdanu“ v nových kulisách. Jako součást obdobného pokusu, který bude probíhat od Washingtonu, přes Londýn až po Brusel. Poslední šance.
Test
Palachiáda byla úvodním lednovým testem. Že dopadl ve všech ohledech tragicky, ještě vůbec neznamená, že místní Sorosovy jednotky Páté kolony snad plány pozmění. Naopak. Pochopíme to lépe, když si alespoň letmo připomeneme stav, v němž se odehrávaly tyto přímo mysteriózní oslavy padesátého výročí sebeupálení zbožštělého levičáckého blouznivce.
Dostaly charakter výroby pohanského náboženského kultu, na němž se nakonec skandálně podílelo i vedení katolické církve (ČBK), jež se v řadě jiných aktuálních politických témat chovalo v poslední době vcelku racionálně. Proč tentokrát i Dominik Duka a Petr Piťha vykročili „kupředu levá“? Stejný důvod, jaký přivedl před pár dny onoho nešťastníka na popáleninové oddělení: Podvolení.
Veškeré kvaltování toliko pro hovada…
Výrok připisovaný J. A. Komenskému je „klinická diagnóza“ místní pobočky hroutící se světové revoluce, která měla nastolit Nový světový řád (NWO), centralizovanou tyranii. Národní státy – jediná reálná platforma k demokratickému uplatnění autentických zájmů občanů – měly zaniknout. Bojůvky v podobě různých „neziskovek“ (eko-homo-femino a dalších nových „ismů“) současně vnesly do veřejnosti ideologii nového bolševismu.
Jejich protipřirozené zrůdnosti aplikovaly do legislativy rozleptávaných států „neokoukané“ marketingové subjekty (Zelení, Piráti, různé TOPky, Starostové atd.) V „tradičních“ politických stranách mezitím došlo k mocenských převratům (instalováni byli Sobotkové, Fialové, Bělobrádkové atd.). Společně měli zajistit, aby volič neměl žádnou skutečnou alternativu – a rezignoval.
Jenže NĚCO SE STALO. Pouhý popis toho NĚČEHO je na studii či na knihu. Jednu takovou ostatně právě píši, proto jen velmi stručně naznačím: problém bolševiků jedenadvacátého století lze nejlépe charakterizovat anglickým termínem „overkill“. Je emočně přesnější, než české „přestřelení“, i když vyjadřuje v podstatě totéž. Při vidině blížícího se cíle prostě tolik pospíchali, tolik tlačili a tolik všechny mlátili po hlavách svými zničujícími „vznešenými dobry“, že si toho lidé, již téměř do bezvědomí ukolébaní „blahobytem na dluh“, nakonec přece jen všimli.
Sirný pach
A když k tomu ještě naplno rozjeli Kalergiho plán na výrobu nové „euronegroidní rasy“ dovozem miliónů muslimských „uprchlíků“, spustili volební apokalypsu. A teď hlavní ideologové zírají a nechápou: Jak se mohlo stát, že z poslušných shrbených oveček se stávají opět občané – a přestávají jim „to tam házet“? Vždyť Kavárny pořád mají přece v rukou nekonečné finanční zdroje a většinu mocných médií (ta nepatrná nezávislá malá mezitím neúspěšně cenzurují a ekonomicky likvidují).
Je to Velký malér, protože výroba totality měla být kryta formální demokratickou legitimací (asi jako u nás v roce 1946, resp. 48). Kavárny a bažiny mají sice stále ještě skoro všechny státní instituce a školy obsazené svými revolučními „buňkami“, ale volby za volbami je začínají ztrácet: Brexit, Trump, Kaczynski, Orbán, Zeman, Salvini – a koneckonců Babiš a další. Všude posilují strany a hnutí označovaná revolucionáři za „pravicová“ s nálepkami xenofobní, fašistická atd. Ani to už ale nefunguje.
I prostý člověk (který třeba dosud volil levici) intuitivně chápe, že označení „pravicové“ je falešné – a už ho neděsí. Z plodů vidí, že jde naopak o strany spíše s levicovým programem (polská PiS, francouzské Národní sdružení, italských 5 hvězd, maďarský Fidesz, české ANO-NE atd.), ale současně s obranou národa a státu, tradic, duchovního ukotvení a přirozeného světa. Pravice už úplně vytěkala. Tak dlouho se „moderně“ posouvala do neexistujícího „středu“, až skončila v mokřinách levičáckých ekologických, homosexualistických, genderových atd. mystifikací. Volá s nimi VPŘED!, tedy tam, kde odjakživa (řečeno s Karlem Krylem) „smrdí síra“.
Pryč s volbami!
Před týdnem, na prahu zostřených oslav palachiády, se v České televizi sešly tři mrtvoly (i když u zombií vlastně ani ta smrt není pravá): Petr Pithart a Václav Bělohradský, za asistentského přitakávání jednoho z družstevních majitelů Kavčích hor Václava Moravce, přišli učinit Doznání. Snad že dekorace (musela stát majlant, ale z těch sedmi miliard ročního palmáre z našich daní pouhý pakatel) jim krásou nechtěného vytvořila jejich přirozený celoživotní prostor (skleník uvnitř krabice) – no prostě muselo to z nich ven.
Hořekovali. Václav Bělohradský nejprve udal Václava Havla, že jeho skutečným snem byla světová vláda (NWO), jíž měla být EU jen předstupněm. Takže už to není jen moje směšná „konspirační teorie“ o nezdařeném antikristu, ale veřejné svědectví jeho „bratra v zástěře“. Pak ovšem italský salónní levičák podlehl okultní atmosféře docela: jo, daří se nám to, je to vlastně všechno fajn, jen musíme nějak dosáhnout, abychom zase byli „většinou“. Jak to udělat, aby nás zase lidi volili?
Se vskutku originálním návodem na restart přišel jeden z pravidelných štamgastů rozhlasové a televizní Kavárny. Firma Daniel Kroupa a synové (Janek ve „veřejnoprávním“ rozhlase popravuje nevinné, Mikuláš šéfuje neziskovku Post Bellum, což je v podstatě totéž, vše tak či onak z našich daní) má vskutku originální plán. Podle tatíka je prý načase opět založit Občanské fórum.
Nesdělil sice, zda by v něm byly tentokrát už jen výhradně rodiny bývalých disidentů, ale fakticky by to bylo jedno, protože prý volby bude nutné naopak zrušit. Jsou už totiž přežitek. Což hluboce souvisí s Bělohradského tezí, že „demokracie je překonaná forma vlády“. Což zase hluboce souvisí s tezí mluvčího okupantů žižkovské Kliniky (rovněž redaktora Českého rozhlasu), že soukromý majetek je fetiš. Jako bych to už někde kdysi slyšel.
Palachův týden
Od Palacha sotva, i když si to jako marxista patrně myslel. Jenže byl o tři roky starší, což nás – právě tak jako jeho „vědecký světový názor“ – dosti odlišovalo, ač jsme se nikdy nepotkali. Ale z Kavčích hor to i tehdy zaznívalo pravidelně. V okamžiku, kdy se zapálil, jsem redigoval na střední škole studentský časopis Stopy v písku. Pořád jsme ještě mysleli, že bojujeme. Ta namyšlená sebevražda mě rozlítila. Pohádal jsem se o to s několika kamarády. Na pohřeb jsem nešel. Chtěl jsem o tom napsat „protiproudní“ text do Stop, ale „naštěstí“ po Palachovi rychle přitvrdilo a zakázali nás. Po padesáti letech stojím před stejným dilematem. Ale ještě nás nezakázali, tak to zkusím:
Zákeřnost politické sebevraždy upálením je neslýchaná. Není to ani odvaha, ani hrdinství, ale psychotická zbabělost. Má cosi společného se stejně zbabělými sebevražednými atentáty islámských teroristů. Možná je ještě horší. Bere si za rukojmí daleko větší počet nevinných občanů, protože se elitářsky staví nad ostatní, a chce morálně vydírat celou společnost. Výbuch neodnesou jen okolostojící, ale všichni. A tak se také stalo. Pak už to šlo ein zwei. To už jsou mnohem pochopitelnější a srozumitelnější samopaly bratří Mašínů, kteří jdou riskovat své životy v přímém střetu s mocí – a byť při tom vraždí i nevinné, takže většinová veřejnost se s nimi identifikovat nemůže – jsou v tom mužně jen za sebe.
Svoboda jen pro někoho
Když nás o dvacet let později honili policajti po Václaváku, šlo už o něco jiného. O příležitost, jak se utkat s režimem tváří v tvář. Výročí byla jen záminka, jako byl později srpen, říjen nebo listopad. Šli jsme tam každý za sebe, při plném vědomí, že mimo Prahu je to lidem ve zbytku země v podstatě buřt. Neměli jsme ani žádné „požadavky“, jako byly ty absurdní Palachovy – ostatně z dnešního hlediska velmi „moderní“. Chtěl „svobodu slova“ – ale jen pro některé. Stát měl zakázat tiskovinu zvanou Zprávy a vysílání rozhlasové stanice Vltava.
V životě jsem Zprávy nevzal do rukou a stanici nikdy nenaladil. Nebylo to povinné. Dnes soudruzi naplňují „Palachův odkaz“ likvidací „nenávistných účtů“ na sociálních sítích, policejními „centry proti dezinformacím“ a ekonomickou likvidací nezávislých webů. Při „Palachově týdnu“ 1989 to sice policajti brali od podlahy, ale ani zdaleka ne tak brutálně jako „demokratická policie“ ve Španělsku proti Kataláncům (usilujícím o svobodu a nezávislost) či ve Francii proti žlutým vestám. A když afghánský sebevražedný atentátník zabije naše vojáky – okupanty (držící u moci vládu dosazenou invazními „bratrskými armádami NATO), je to odporný terorista, za nějž máme právo se „pomstít“.
Do třetice
Ze všech „palachiád“, které mohu srovnávat (69, 89, 19), byla bezpochyby nejoplzlejší ta letošní. Rektor Karlovy univerzity Tomáš Zima, někdejší cynický mladý komunista Husákovy normalizace (přesně ten, proti němuž Palachův „protest“ směřoval), prorocky pronesl: „Svoboda a demokracie, za něž Palach položil život, nejsou ani dnes žádnou samozřejmostí a můžeme je ztratit snáz a dříve, než se na první pohled zdá.“ Soudruh zjevně věděl, o čem mluví. Repríza okamžiku, kdy normalizační komunista a tehdy ještě předseda Senátu Milan Štěch řeční při srpnovém výročí před rozhlasem a dav ze skupiny Milión chvilek pro novou totalitu mu tleská, zatímco na premiéra Babiše píská.
Tragické vyústění bylo hned několikanásobné. Ten nešťastník, který „indukoval“ masáž ČT a spol. a v pátek se blízko „Palachova místa“ zapálil, prý proti ničemu neprotestoval a s mediálním „overkill“ nesouvisel. Policie to věděla okamžitě, přestože popálený byl v umělém spánku a nikdo s ním nemohl komunikovat. Prostě psychouš, pomatenec, na rozdíl od svého předchůdce a inspirátora – hrdiny.
V Týnském chrámu sloužil nazítří Petr Piťha za Palacha rekviem, mši za zemřelé. Je to kuriózní, protože sebevražda je smrtelný hřích. Není mi známo, že by Pán Bůh činil výjimku pro budhistické marxisty. Kdyby sloužil Tomáš Halík, nikdo by se nedivil, ale regulérní katolický kněz? Petr Piťha, před padesáti lety člen vědecké rady Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kterou Palach navštěvoval, promluvil v podstatě stejnými slovy jako rektor Zima. Přidal však ještě něco: čtení z knihy Exodus, kde se píše o zjevení Boha Mojžíšovi v hořícím keři, který ale oheň nespaloval. Jenže ten Palachův benzín ano. Nebo tím snad chtěl pan profesor naznačit něco z konspirační teorie o „chladném ohni“?
Ale kdež. Je to jako s ostatními, kdo v téhle temné truchlohře „aktivně statovali“: prostě Podvolení. Vlastní rozum i pravá víra musí stranou, když v bubnech ČT a spol. pochodujeme společně před.
Tam, kde smrdí síra.
(zdroj: protiproud.cz, foto: archiv)
