Kocáb chce na Hrad. Má syndrom umělců?

Co mají společného Horáček a Kocáb
Co to s nimi je? Vyprodávají koncertní sály, tak si myslí, že mají nárok na politický mandát. Anebo to je nějaká souběžná ambice z opojení slávou? O čem, že to hovoříme? O politických ambicích světoznámých, anebo alespoň známých hudebníků. Je zajímavé, kolik jich chtělo vyměnit, nebo dokonce vyměnilo kytaru za teplé křeslo.

Doma je doma. Proto začneme čerstvou zprávou. Michaelu Kocábovi je hej a uvažuje o tom, že by se za čtyři roky pokusil kandidovat na prezidenta České republiky. Oznámil to v rozhovoru pro Rádio Impuls. „Přemýšlím, že bych do toho tentokrát šel. Byl bych schopný zvednout hodnoty, za které jsme bojovali v roce 1989. Jsem si jistý, že takových politiků moc nebude,“ řekl v éteru.

Definitivně ale rozhodnutý prý není. Ucházel by se o post prezidenta pouze tehdy, když by měl pocit, že by mohl zabránit ne zrovna dobrému vývoji země. Prý kdyby v Česku začala nová normalizace, tak by se obětoval a šel republiku zachránit z Hradu. Dobroděj. Co k tomu dodat? Vlastně by se něco našlo.

Kocáb do politiky vstoupil v listopadu 1989. Společně s Michalem Horáčkem, který na prezidenta kandidoval loni, založili organizaci Most, která chtěla zprostředkovat jednání komunistické vlády s opozicí. Pak Kocáb poslancoval za Občanské fórum. Za vlády Mirka Topolánka to dokonce dotáhl na ministra pro lidská práva. Ve funkci se ohřál ani ne rok. A pak nic. Ani do Senátu se nedostal. A to je co říct. Takže žádná sláva. Ale o prezidentském úřadu přemýšlí.

Kocábova kumpána Michala Horáčka jsme už zmínili. Loni chtěl porazit Miloše Zemana a nevyšlo mu to. Na porážce od samotného Zemana není nic špatného. Pro některé politiky by to byla dokonce čest. Horší na tom je, že v prvním kole prezidentské volby skončil Horáček až čtvrtý. Za akademikem Jiřím Drahošem a diplomatem Pavlem Fischerem. A když vás porazí Drahoš, tak to je už opravdu ostuda.

Česko nezaostává za Ukrajinou, Polskem a Haiti
Vtipné by bylo, kdyby Drahoš v roce 2023 porazil i toho Kocába. To by byl gól. A opravdový úspěch, který by zaručeně těšil i voliče, kteří jinak bývalého šéfa Akademie věd nemohou vystát. Drahoš by se mohl pyšnit titulem ničitel sluníčkářských hudebníků. Ale nezabíhejme příliš daleko.

A kdo ještě ze známých hudebníků měl prezidentské nebo jiné politické ambice? Není jich málo. Rozhlédněme se po regionu a po světě. Začněme u sousedů. Tak předně nelze nezmínit polského politika a rockera Pawla Kukize. Kukiz byl svého času úkazem polské politické scény. Během prezidentských voleb v roce 2015 obsadil třetí místo s podporou 20 procent Poláků. S jeho národoveckým hnutím to šlo ale z kopce. Nejdříve se těšil úspěchu u mladých voličů a probojoval se do Sejmu se 42 poslanci. Během letošních voleb však hnutí Kukiz’15 získalo pouze 6 mandátů a to ještě v koalici s polskými lidovci.

Podívejme se ještě dál na východ. Na Ukrajinu. Tam mají známého zpěváka, který se už ohřál v poslaneckém křesle a letos se do politiky opět vrátil. Jde o populárního zpěváka tamní skupiny Okean Elzy Svjatoslava Vakarčuka. Rocker do politiky vstoupil během první oranžové revoluce na Ukrajině. Samozřejmě, že ji podporoval. V roce 2007 se stal poslancem za stranu prezidenta Viktora Juščenka, po roce se ale vzdal mandátu. Do poslanecké lavice Nejvyšší rady Ukrajiny se vrátil už jako vůdce vlastního hnutí Holos v roce 2019. Část Ukrajinců si Vakarčuka přála i jako prezidenta. Zpěvák však nikdy na nejvyšší post v zemi nekandidoval. Asi má víc rozumu než Kocáb.

Kdo ještě stojí za zmínku? Australský zpěvák Peter Garrett. Že vám jeho jméno nic neříká? Garrett je frontman legendární skupiny Midnight Oil. Kdo má rád rockovou hudbu, tak už ví. Kdo ne, tak určitě slyšel jejich hit z roku 1987 Beds Are Burning, který stále hrají česká rádia.

Garrett se věnuje nejen muzicírování, ale také je známý ekologický aktivista. V roce 2004 byl zvolen do australského parlamentu za Australian Labor Party. Tři roky poté se dokonce stal ministrem životního prostředí australské vlády. V roce 2010 byl jmenován ministrem školství. V roce 2013 se vzdal politické kariéry a vrátil se k hudbě.

A představte si, vážení čtenáři, ještě takovou situaci. Michael Kocáb by se rozhodl kandidovat na prezidenta. Proti němu jde Michal Horáček. Jenže proti Kocábovi se spolčili úředníci ministerstva vnitra a nepustili ho k volbám. Ne, v naší demokratické zemi to není možné. Asi. Ale v jednom státě měli proti sobě ve volbách stát dva hudebníci, jenže zasáhla státní moc.

Na přelomu let 2010 a 2011 se v Haiti volil prezident. Jde o nešťastnou zemi sužovanou chudobou, korupcí a přírodními katastrofami. Přesný opak bohaté Dominikánské republiky, která se rozkládá na druhé části ostrova Hispaniola. V roce 2010 postihlo Haiti ničivé zemětřesení a následná epidemie cholery. To prohloubilo politickou krizi, ve které se republika nacházela.

Největší šanci vyhrát volby měl populární zpěvák a bývalý člen hip hopové formace Fugees Wyclef Jean. Jenže tehdy vládnoucí prezident René Garcia Préval si přál vítězství svého chráněnce Juda Célestina. Proto hudebníkovi bylo zamezeno volební komisí účastnit se voleb.

Během samotného hlasování došlo k velkým volebním podvodům. Opoziční kandidát, hudebník Sladký Mickey, občanským jménem Michel Martelly, ale volby vyhrál. Vláda jeho zvolení uznala až po masových demonstracích.

To by se u nás stát nemohlo. Demonstraci na podporu našeho sladkého Míši by nikdo v Česku nesvolal. Nebo snad ano?

(zdroj: cz.sputniknews.com, autor: Jana Nováková, foto: Printsreen video)

Přejít nahoru