Po velmi dlouhé době zasedl tzv. normandský formát jednání o Donbasu. Je hodnocen tak, že Putin a Zelenskyj se „dohodli, že se třeba dohodnou“. Ale i tak se mluví o „posunu“. Čím to, že jsou komentátoři tak skromní?
Bylo to první setkání obou prezidentů, a tak ho lze vnímat jako „oťukávací“. Navíc, problémů se za těch pět let od Majdanu nahromadilo tolik, že by asi bylo bláhové čekat nějaký zásadní průlom hned při první příležitosti, tím spíš, že Zelenskému doma současně se summitem v Paříži hrozil „majdan proti kapitulaci“, míněno proti kapitulaci vůči Rusku. Průzkumy sice hovoří o 75 procentech Ukrajinců, kteří by uvítali mírovou dohodu s Ruskem a opětovnou normalizaci vztahů, ale ten zbytek je nacionalistický, bojovně naladěný, a navíc dokázal v uplynulých letech obsadit mnoho důležitých funkcí ve státě, takže jeho sílu, názory a ochotu „jít do akce“ nelze podceňovat. Z tohoto pohledu je pak náznak shody o plynu – ať už o jeho tranzitu přes Ukrajinu, nebo o splacení ruských dluhů – svého druhu „obrovským pozitivem“. Mě ale zaujalo spíš to, jak „tiše“ na summitu vystupovali Merkelová s Macronem.
Oba státy svým způsobem budují znovu vztahy s Ruskem, nějaký „ruský Krym“ je ve skutečnosti už ani nezajímá, a Ukrajinu, natož nepoddajnou Ukrajinu, vnímají stále více jako kouli na noze. Současně si ale uvědomují, že pro USA, nebo alespoň pro některé tamní kruhy, je Kyjev dál strategicky důležitým nástrojem, jehož prostřednictvím lze poutat spousty ruské energie, a tak se Německo i Francie ocitly v jakémsi meziprostoru a visí v něm jak „nudle v bandě“. Na jedné straně mají své zájmy, na straně druhé jsou tu zájmy USA, a tak ve finále Merkelová s Macronem celý summit vlastně jen „odseděli“, řečeno s lehkou nadsázkou, a alibisticky už vůbec Ukrajinu nepodporovali, jak tomu bývalo v minulých letech. Nechali věcem volný průběh. Z čehož si Zelenskyj nejspíš musel vyvodit nezbytný závěr, že v Evropě mnoho skutečných spojenců nemá. A pokud ano, tak jsou to „muší váhy“ typu Pobaltí nebo našeho Petříčka…
Británii čekají volby. Veliké téma realizace Brexitu bývá v posledních dnech umenšováno fotkou, která má žalobně vypovídat o kvalitě britského zdravotnictví – chlapec ležící v nemocnici na zemi. Dočká se Británie nového socialismu, který slibuje Jeremy Corbyn? A pokud vyhraje Johnson, kterého nenávidí média, bude zase „populismus na vzestupu“?
Pokud se nepletu, tak se v Británii volí už dnes, a tak myslím, že už klidně můžeme počkat na výsledek a nemusíme marnit čas zbytečnými spekulacemi typu „co by, kdyby“. Jen si dovolím poznámku k Borisi Johnsonovi, kterého „média nenávidí“, jak říkáte. Nezapomínejte, že spousty smyšlené špíny se v posledních měsících, a především pak v posledních týdnech vylilo i na Jeremyho Corbyna, který je pro jedny antisemita a pro druhé zase klasický ruský agent… Pokud k tomu přičteme ještě tuny propagandy pro Brexit a proti němu, nebo divoký „rozptyl“ předvolebních odhadů, které tu ukazují na jasný triumf Brexitu, ondy zas na skoro plichtu, myslím, že pro běžného Brita, který se o politiku nezajímá nijak do hloubky, musejí být dnešní volby hodně matoucí a nepřehledné. Bude opravdu zajímavé, jak volby nakonec dopadnou, protože výsledek může být jakýkoli.
No, pro upřesnění, psala jsem naopak, že se nezdá, že by se na něčem dohodli. A to hlavně proto, co říkáte, tedy, že Trump beztak nemá žádný velký manévrovací prostor a domlouvat se s ním na čemkoli nemá valného významu. Už několikrát se přece jasně ukázalo, že když vyrazil nějakým svým „instinktivně pozitivním“ směrem, třebas když chtěl stáhnout vojáky z Afghánistánu nebo Sýrie, vždy se kolem něj zvedla nepřekročitelná hradba odporu, ať už ze strany vojenskoprůmyslového komplexu, starých neokonzervativců, nových liberálů… na koho si jen vzpomenete. Celý svět už to chápe a učí se s tím žít.
Přesto si ale myslím, že Trumpův rozhovor s Lavrovem mezi čtyřma očima mohl být zajímavý, přinejmenším z hlediska toho, aby člověk lépe a víc do hloubky pochopil fungování globální moci.
Nové průzkumy kolem Trumpa? Mám dojem, že nic zásadně nového se neukazuje – snaha Demokratické strany o Trumpův impeachment s lidmi už „nehýbe“, zájem o celý problém u americké veřejnosti vrcholil už v říjnu a od té doby stabilně klesá, a počty stoupenců impeachmentu a jeho odpůrců se stabilizovaly těsně pod 50 procenty… Nuda.
Tak k nám dorazila velká globální politika, tak trochu. Ukázalo se, že firma Petra Kellnera se snaží prostřednictvím PR agentury vylepšovat obraz Číny v českých médiích. Jako kdyby jediný přijatelný obraz byl: „hnusná, komunistická velmoc, která utlačuje Ujgury a Tibeťany a zavírá disidenty“. Jste pobouřena?
Pobouřena nejsem. Vždyť se stačí podívat, koho všeho tady u nás sponzoruje americká ambasáda a různé americké, potažmo obecně západní fondy a organizace. Pokud jsou takové peníze v pořádku, nevidím důvod, proč by český miliardář, který podniká v Číně, nemohl platit jeden – a ve skutečnosti dost malý a jen vzácně citovaný – portál o Číně…
Jak byli všichni pobouřeni, tak teď už nikoho moc nevzrušuje nelegální turecký vpád do kurdských území na severu Sýrie. Je to tím, že to přestalo být zajímavé, nebo se tam prostě nic neděje, Kurdové „stáhli ocas“, Asad zamumlal cosi o suverenitě, Američané jsou vlastně rádi a Rusku je to jedno?
No, osobně si myslím, že Evropa „ztichla“ hlavně proto, že ji Turecko postavilo před jasnou volbu: buďto bez Kurdů, ale zato s Ankarou v NATO, nebo s Kurdy, ale zato bez Ankary. Takto postavené to není žádná hypertěžká a osudová „Sofiina volba“, ale čistě pragmatická úvaha. Podle přísloví o košili bližší než kabát.
ěkdo by zřejmě chtěl vyrobit další „kauzu Skripal“ z vraždy Gruzínce v Berlíně. Merkelová pobouřeně vyhostila dva ruské diplomaty, zatímco Putin tvrdí, že neví, o co jde. Je něco, co nám k věci česká média zamlčela? A jinak, co říkáte na senzační odhalení francouzského tisku o tom, že tajná úderná jednotka ruské GRU provozovala ve francouzských horách jakousi základnu, odkud vyrážela škodit Západu?
Obě ty kauzy mi připadají na pochopení dost složité a nepříliš důvěryhodně podložené, takže je zatím sleduji jen povrchně a jedním okem. Ostatně, intenzity „Skripalů“ rozhodně nedosahují. Připadá mi ale příznačné, že se objevily právě v Německu a ve Francii, jejichž lídři se obracejí k Moskvě s čím dál otevřenější náručí. Na náhody nevěřím, je jasné, že v obou zemích jsou síly, které se sbližováním s Ruskem nesouhlasí a mají kapacity tyto procesy sabotovat. Ostatně, Merkelová už pro jistotu přispěchala s ujištěním, že ten atentát na gruzínského polního velitele čečenského džihádu na vztahy s Ruskem nebude mít žádný vliv. Tak uvidíme, ale vcelku bych jí i věřila.
Co bychom v příštích dnech rozhodně měli sledovat?
Británie bude zcela určitě v mnoha ohledech určující téma…
(zdroj: parlamentnilisty.cz)
