To, čeho jsme svědky, je jedním z největších loupeží ve světové historii. Kořist byla 7 700 miliard SEK. Švédsko platí fondu 148 miliard. Kromě toho se ochranný poplatek za švédskou část zvyšuje o 6 miliard SEK ročně na 45 miliard SEK. To je o deset miliard více než to, co stát vynakládá na finanční zabezpečení ve stáří a téměř stejně jako výdaje státu na soudnictví.
Stejní politici, kteří tvrdili, že chybí peníze a zdroje na to, aby se skutečně zlepšili švédští důchodci nebo podnikli kroky proti zločinu gangů, nyní dobrovolně otevírají daňové pokladny, když Brusel a banky požadují peníze. Píše portál Nyheteridag.
EU je a vždy byla politickým projektem elit a velkých podniků. To platí nejen pro obři Německa a Francie, kteří stejně jako přerostlí kukučtí králové jedí ostatní z hnízda.
Itálie je jedním ze skutečných poražených projektu EU. Je to země v hluboké krizi. 97 procent italských domácností dokázalo po zavedení eura vidět, že jejich příjmy stagnují nebo klesají. Ti, kteří studovali na School of Business, to nazývají snahou učinit zemi konkurenceschopnou.
Ale i konkurenceschopná země (tj. Země s nízkými mzdami) musí spotřebovat. Řešením bylo nechat stoupat zadluženost. Itálie má větší podíl na takzvaných toxických půjčkách než mnoho jiných zemí a po dlouhou dobu se italská bankovní krize na evropském kontinentu jako hrozivý mrak zavěšila.
Od krizového roku 2008 Itálie ztratila téměř sedm procent svého HDP, což je největší ztráta po Řecku ze všech zemí EU. Čtvrtina italské průmyslové výroby byla odstraněna. Výsledkem je obrovská nezaměstnanost, neúprosný vládní dluh a, jak jsem řekl, bankovní sektor v krizi.
Ale jsou tu také vítězové. Vítězi jsou částečně němečtí průmysloví giganti, kteří soutěží s italským průmyslem a částečně francouzské velké banky, které zcela invazují Itálii.
Francouzské banky investovaly v Itálii kolem 300 miliard EUR, což je více než ve všech ostatních zemích EU dohromady. Není divu, že francouzský prezident Emmanuel Macron je jedním z vůdců EU, který požaduje co nejvíce peněz.
Právě to – zachránit euro a německé a francouzské velké hlavní město – to je vrcholná loupež na summitu. Jako vždy v kontextu EU je politika elit oblečená v chmýří jako solidarita a společná odpovědnost.
EU je elitní spiknutí proti lidem za účelem provádění politiky, která postrádá podporu veřejnosti a okrádá lidi o kůži. A věděli, co chtějí od začátku!
V roce 1988 uznávané německé noviny Der Spiegel psaly, že „sociální a demokratický pokrok“, kterého dosáhly některé země, se pod tlakem liberalizovaných tržních sil spojí na oltář mezinárodní konkurenceschopnosti na minimum. “
Dokonce i ve Švédsku byl cíl EU a budoucí švédské členství jasný. V létě 1991 tehdejší generální ředitel Volvo PG Gyllenhammar prohlásil, že cílem ES / EU bylo omezené zvyšování mezd na léta, snížení daní, demontáž veřejného sektoru a snížení dávek pro nemocné, důchodce a nezaměstnané.
Peter Wallenberg, tehdejší nejvyšší kněz švédské podnikatelské komunity, napsal v Dagens Industri dne 18. dubna 1991, že „Evropská komise přinese nejdramatičtější změny pro Švédsko za 100 let – ano možná někdy. Výsledkem budou rozsáhlé škrty ve veřejném sektoru, zmrazené převody a soukromá řešení ve veřejné službě. “
