Skrze škvíru okenního zatemnění jsme na ně společně s bratrem hleděli, viděli jsme, jak se u Stehlíků otevřely dveře, naši za nimi zmizeli, ale to už náš zrak upoutali manželé Šťastní, kteří ze vzdálenějšího konce ulic klopýtali ke stejným dveřím jako předtím naši, mačkali zvonek a v následující vteřině se nám i oni ztratili c černém obdélníku vchodu Stehlíkovic domečku. Tím naše podívaná sice skončila, ale fantazie ji bohatě nahrazovala. Viděli jsme divoký mumraj, který se v těch okamžicích za stěnami domku Stehlíkových odehrává, a slyšeli triumfální hulákání šestičlenného hloučku Čechů, oslavujících pád Germánů u slovanské řeky Volhy.
Což bylo též všechno, čeho byla naše nedospělá mysl tehdy schopná. Ještě jsme v hlavách neměli
obraz devadesátitisícového zástupu německých zajatců, táhnoucí od Stalingradu do vnitřních prostor Ruska, a ani obraz německých dobytčáků, které by nás – nebýt tohoto slavného dne – po vítězném tažení wehrmachu Ruskem odvážely buď do likvidačních táborů kdesi v Polsku, či do pracovních lágrů u Ledového moře na Sibiři. kde bychom samozřejmě po vyždímání našich sil skončili stejně jako v těch koncentrácích.
Ale naši si tohle vše nejspíš představit uměli a proto jsme je spatřili až druhý den ráno, když jsme se probudili. A viděli jsme oč radostnější mají toho dne oči, že se víc usmívají, že mají náladu – zkrátka bylo od toho dne u nás jasněji a tahle válečná radost se u nás po každých večerních zprávách londýnského či moskevského rozhlasu, ohlašujících nová vítězství Rudé armády i armád spojeneckých, až do konce války stále víc a víc prohlubovala.
Proč na to dnes vzpomínám a proč na to podle pravdy vzpomínám pokaždé, když u nás vybuchne protiruská hysterie? Dnes je to díky ruské vakcíně Sputnik V, kterou se lidé nechávají očkovat už ve více než 50 zemích světa, protože je to nejbezpečnější a nejúčinnější vakcína, která je dnes ve světě k mání, a o níž – na rozdíl od všech vakcín západních – nepřišla z těchto 50 zemí jediná zpráva o nepříznivé reakci po jejím aplikování. A jak to kdosi už napsal: „Kdyby se pupínek na kůži jediného očkovaného Sputnikem objevil, spustila bý západní média povyk, ze kterého by svět ohluchl“.
Ale současní Bartoškové našeho národa, jejichž prarodiče možná oslavovali Stalingrad stejně jako rodiče moji, se odrodili, o Staligradské bitvě nechtějí nic vědět a nic o ní též nevědí, protože kdyby věděli, nemohla by v nich protiruská nenávist stoupat tak vysoko k hrdlu a lidovecký poslanec Bartošek by v hrůzném pomyšlení na to, že by r u s k o u vakcínou mohli být očkováni i Češi, neupadal v tranz, z něhož dnes v poslanecké sněmovně vykřikoval svůj zásadní nesouhlas s plánovanou cestou ministra Hamáčka do Moskvy, kde se má tento s ruskými úřady o dodávce Sputniku V do České republiky domluvit. A stejně jak nelidská a až bestiální je Bartoškova snaha té cestě a tím i cestě Sputniku V do Česka zabránit, tak licoměrná jsou jeho slova, kterými se svou žhavou nenávist k Rusku, ke slovanství a tím vlastně i sám k sobě, snaží zaobalit čímsi humánnějším, než v něm skutečně je, (resp. jež v něm totálně chybí), když ve sněmovně prohlašuje: „Rusko pro nás je partner a je s ním potřeba jednat, ale my potřebujeme Rusko silné, demokratické a svobodné (jež odevzdá své nerostné bohatství Západu a stane se stejným jehovazalem, jakým je dnes i Česko – pozn. LM), bez putinovského polototalitního režimu, který mlátí lidi, zavírá je v rozporu s mezinárodními úmluvami a nerespektuje právo. Figuruje jako bezpečnostní riziko ve zprávách zpravodajských služeb“.
Opsal jsem to přesně, jak to tento nejfanatičtěší demagog z českých demagogů řekl, a to proto, abyste věděli, jakou neuvěřitelnou zrůdou ten člověk je, třebaže možná – jako správný lidovec – chodí v neděli do kostela.
Autor: Lubomír Man
