Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg nedávno prohlásil: „To, zda se Ukrajina připojí k paktu NATO, je věcí členských států a vedení NATO a Moskva do toho nemá co mluvit.“
Co by znamenalo, kdyby Ukrajina vstoupila do NATO? Je asi zbytečné diskutovat o tom, že takové členství by znamenalo plnou spolupráci ve vojenské oblasti, a tedy přítomnost cizích vojsk a cizích zbraní na ukrajinském území. Včetně raket s hlavicemi naplněnými… nikdo neví čím, samozřejmě kromě jejich uživatele.
Ale dobře. Chceme-li uvažovat důsledně liberálně a demokraticky, mohli bychom připustit, že každá země má právo dělat cokoli pro svou obranu a na svém území. Zdůrazněme: na jeho obranu. Například i na vývoj jaderných zbraní, které mají odstrašit potenciální útočníky (viz například Írán…).
Nebo ne? Že by to byla cesta do pekel pro každého, kdo by se chtěl ozbrojovat a paktovat, jak by chtěl, s kým by chtěl, a tvrdit, že je to výhradně na obranu a odrazení potenciálních nepřátel od útoku? Ponechme tyto úvahy teoretikům a podívejme se blíže na Stoltenbergův výrok. Co vlastně Stoltenberg řekl?
Ještě předtím si však ujasněme dvě věci, které se kdysi někomu mohly zdát logické a samozřejmé, ale v dnešní šílené době… určitě:
Všechny státy jsou si rovny. USA jsou také stát jako každý jiný, s rovnými právy. Nejsou žádnou vyvolenou zemí. Co mohou udělat USA, mohou udělat všechny ostatní země.
Jens Stoltenberg jako generální tajemník NATO neříká jen své dojmy z cesty, ale mluví jménem NATO a jeho členů, včetně USA (pokud víme, Američané se od jeho prohlášení neodřekli).
Co tedy Stoltenbergovo prohlášení vlastně znamená? Například také toto: „Do toho, zda se k vojenskému paktu vedenému Ruskem připojí Nikaragua, Kuba, Mexiko, Venezuela, Bolívie nebo jakákoli jiná země, Washingtonu nic není.“
Takže pokud se NATO rozšíří na Ukrajinu a dorazí tam rakety schopné zasáhnout ruské území, Rusko může s radostí rozmístit své rakety na Kubě nebo v Nikaragui a USA to budou akceptovat. To v podstatě naznačil i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.
Nebo snad ano? Pokud to tak nemyslel, pak nám to všechno odkázal: Quod licet Iovi, non licet bovi. Je to v podstatě něco jako vztyčený prostředníček, ale v latině.
V tom případě bychom se nad tím měli zamyslet i my a jednat podle toho. Například v blízké budoucnosti, až se bude rozhodovat o tom, zda jim předáme naše vojenská letiště.
zdroj: hlavnespravy.sk
