Pavel Veselý: Máme se v Evropě rádi?

Několikrát se tak jistě stalo. Pár okamžiků vzájemné podpory a soudržnosti v Evropě vždycky nastalo, aby se pak takové společenství rozpadlo díky mnohdy velmi protichůdným zájmům. Až na několik výjimek daných spíše jednotným panovníkem se Evropa dokázala sjednotit jen několikrát během své existence. A že takových pokusů o trvalý mír v Evropě a potažmo ve světě již bylo.

České stopy

Jeden z pokusů měl na svědomí také Jiří z Poděbrad. Ve dvacátém století se pak ve spojitosti se Společenstvím národů uvažovalo o předsedovi T.G. Masarykovi. Ale i Společenství národů se nakonec rozpadlo a vše vyústilo do druhé světové války. Hlavně proto, že Společenství národů nedokázalo včas a adekvátně reagovat na překročení smluv a dohod, které uzavřelo. Ostatně také se nenašel nikdo, kdo by zasáhl nebo vůbec reagoval. A tak se stalo, že zájmy osobní a národní ve společenství vždy převládly nad zájmem celku. Nakonec vždy byla pro politiky napříč věky bližší domácí politika než zájem celkové dohody. Nejinak tomu je samozřejmě i v současné době v EU. Státy a národy v současné Evropě mají každý svůj zájem. Základem pro vznik Unie byla, tak jako i v minulosti, touha po míru. Po trvalém míru a budování něčeho společného. Jenže lidská touha po jedinečnosti a každého státu po lepší pozici v ekonomické soutěži dělá své stejně jako kdykoli dříve. Mnohokrát jsem to již zmiňoval. Každý chce v Evropě vládnout. A touha vládnout a určovat něco ostatním je nekonečná. Když se taková touha zahalí do národních barev, může být na konflikt zaděláno. Ostatně každý z vás to znáte z vlastních rodin, týmů v práci atd. Mnohdy je vzájemné porozumění velice složité. A každá politika, každý světonázor začíná právě v oné základní buňce společnosti. Rodině, obci, státu….

Revoluce Evropy

Je velice zajímavé, že ačkoliv se mluví o nebezpečí ze strany Ruska, je paradoxní, že mnohé problémy, které v Evropě vznikly, se začaly spíše v západních státech. Rusko pak povětšinou celou věc dovedlo do většinou extrémního konce. Nicméně ve Francii vznikla Francouzská revoluce a mnoho humanistických, převážně levicových tendencí a nálad. Německo však není nijak pozadu.  Karel Marx a Bedřich Engels byli Němci. Nakonec i Lenin sám se vrátil do Ruska s revolučními tendencemi ze západní Evropy. I když právě u něho je dost možné, že jeho nenávist k carskému Rusku a carovi mohl vzniknout i poté, co díky němu přišel o svého bratra. Je tedy velmi zajímavé, že sociální systémy levicového charakteru vznikaly v zemích, kde ekonomika a lidé byli na nejvyšší možné úrovni. V těchto zemích a společenstvích se objevují takové tendence vždy nejvíce. Není tomu jinak ani dnes. Svět je hnán dopředu čísly. Pořád se něco musí dít a je potřeba zaznamenat každý rok růst. Byť malý, ale růst. Neměl by jinak náš život smysl? Je potřeba dosáhnout růst za každou cenu? Každý rok musí vzrůst HDP, mzdy a vše musí mít vzestupnou tendenci. Kam až? S jakým cílovým bodem se růst poměřuje a na jakém stupni vývoje se v současné době nalézáme? Růst musí být i za cenu dotací, tedy peněz, na které si ekonomika nevydělá, ale dostane z peněz jiných daňových poplatníků. Nebo také snížením národních rezerv a spoléhat na to, že se nic strašného nestane anebo státní peníze na burze vydělají. Při nejhorším se zvýší daň, která peníze zase do rozpočtu přinese. Jenže v případě dotací si zcela právem mohou myslet ti, kteří takovou dotaci poskytnou, že jim patří část z toho, co se za ni pořídí. A sám nakonec určuje, pokud tomu tak není. Pak se stane, že se musí peníze vracet. Když se něco tvoří či rozpohybuje, jsou potřeba investice. Nakonec mnoho podniků na počáteční investici vyrostla, problém však je, když se dotace stane součástí ekonomiky podniku. Když už se s dotací prostě počítá a jen se přemýšlí, jakým způsobem projekt nastavit, aby splňoval předepsaná kritéria. I třeba tak, že se přizpůsobí kritériím, aby se pak vrátil nebo převrátil do úplně jiné podoby. Když nic jiného, není to zrovna fér. A pokud chceme, aby se lidé chovali tak či onak, měl by se tak stát chovat k nim.

Lidé jsou zmateni

Jenže někdy je možné vše. Horší je, když se pak bohatství určuje převážně na dotacích podniku a vysokého úvěrového rámce. Tím se stává podnik pomyslným obchodním zástupcem banky či instituce, která úvěrový rámec nebo dotaci poskytla. O státech platí tato rovnice stejně. Na základě těchto věcí vznikají tak základní nesoulady, které pak dávají trhliny do vzájemných vztahů. Lidí, rodin, ale i států. A tak se stane, že Evropa je vlastně na dvou kolejích a ve střetu. Bojuje se totiž na jedné straně o jednotnou Evropu, jednotný prostor pro pohyb občanů a obchod a na straně druhé stojí národní státy, které brání své zájmy. A tak v této zmatené době se lidé stávají zmatenými. Na jedné straně chtějí přirozeně svoji autonomii v rozhodování, na straně druhé by Evropu, jednotnou Evropu chtěli zachovat. Pokud by došlo na referendum v jakékoli zemi, záleželo by hodně na způsobu položení otázky.

Jak dojít k jednotné Evropě

Nakonec udělat jednotnou Evropu není tak složité. Pokud by šlo o diktaturu v Evropě, prostě se vydají jednotné zákony, které platí ve všech oblastech včetně jednoho úředního jazyka a bude nutné se jimi řídit. Díky Bohu v Evropě taková diktatura není a pevně doufám, že nikdy nebude. Pak ovšem je potřeba, aby se lidé měli opravdu rádi a měli touhu vytvořit jedno mírové společenství s přiměřeným sociálním státem. A právě sociální stát a nabídka sociálního státu dala do pohybu národy a lidi ve světě. Přitáhnout nové myšlenky a omladit stát byli zřejmě ty úvahy, které prvotně vedly prezidenta Gaucka a kancléřku Merkelovou k touze vytvořit nového člověka, který nebude vázán na své národnostní otázky. V době začínající kybernetické revoluce a myšlence sdíleného vlastnictví je takový postoj i logický. Ovšem v současné době neuskutečnitelný. A tak se v důsledku toho samo dostalo Německo do ohniska boje o Evropu a je klidně možné, že do budoucna hrozí právě v Německu boj.

Chtějí lidé razantní řešení?

Vzrůstající obliba stran a politiků, která se hlásí k razantním řešením vzrůstá. Může to však pro Evropu znamenat velké ohrožení. A tak by se paradoxně stalo, že největší hrozbou pro Evropu bude Evropa sama. Lidé jsou znechuceni z postupu státních orgánů a státní správy a chtějí změnu. Tu jim paradoxně nabízejí právě zákulisní hráči, kteří byli těmi kdo různé strany a politiky financovali ze svých firem. Dalo by se říci hurá, konečně zákulisní hráči vstupují do politiky a touží převzít opravdovou odpovědnost. Je ovšem problém, že mnozí z těchto hráčů byli na rozhodnutí politiků přímo závislí a díky nim se stali bohatými a váženými občany. Ne všichni mají historii takovou, že své firmy vybudovali z prostředí rodinných firem a dokázali svým umem a bezesnými nocemi něco opravdu udělat. Daleko více jsou vidět lidé, kteří převzali zastoupení firem a na základě dotací a styků s politiky, s lidmi, kteří šli s kůží na trh, vystavěli ohromné bohatství. I zde je pak rozdíl v přístupu k takovému majetku. Ti první se snaží lidem svůj um vracet v podobě někdy až nezištných forem občanské společnosti. Druzí pak okatě ukazují, kolik odvádějí na daních a kolik dávají na charitu. Tím si však dělají reklamu pro svoje další podnikání. Vážím si především první skupiny, protože ta skutečně něco dokázala a jejich vstup do politiky je pak míněn úplně jinak. Druzí pak chtějí ke svému bohatství přisoudit navíc moc. A moc v takových rukou bývá velmi nebezpečná. Děje se tak však v celé Evropě. A nejen v ní.

Třídní boj

Navíc určitá skupina právě bohatých vysokoškolsky vzdělaných lidí má velmi silné nezdravě levicové tendence. Nejsou však takoví všichni. Bohužel právě ti první dávají zbraň a argumenty do rukou těm, kteří z vlastních pocitů méněcennosti a nesplněné touhy právě na lidi vysokoškolsky vzdělané útočí. Bohužel je tím velmi zkreslený pohled na lidi aktivní a neustále se vzdělávající se. V případě levicových tendencí vlády a prezidenta je to velmi smutné. Ostatně sám prezident i předseda vlády mají vysokoškolské vzdělání a různé akademické stupně. Je záhadou, proč právě takové útoky na vzdělání nejen prezident podporuje. Možná jsme již zapomněli, že ve vrcholných funkcích byli dříve vyučený krejčí, strojvůdce nebo jiný představitel dělnického povolání. Nic proti takovým lidem. Ani v nejmenším. Naopak je důležité si takových lidí vážit, protože dobrý profesionál v jakémkoli oboru, dělnický nevyjímaje, je pro stát a všechny v něm největší devizou.  Odmítám však boj třídní, kdy lidé z dělnických profesí nebo středoškolských budou s nenávistí a vysmíváním útočit na lidi s vysokoškolským vzděláním. Jak se říká: ´Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc´. Někdy mi však přijde, že rozdělení společnosti a držení ji v neustálém strachu je cílenou strategií, aby se lidí nemohli spojit a dali se lépe ovládat ve prospěch určitých vyšších cílů.

Uděláme snazší život

Postupně se vytváří skupina populistických politiků, kteří v případě spojení mohou utvořit nové společenství at´ již na národní úrovni nebo evropské. Vše pod heslem ´uděláme váš život snazším. My vám uděláme život jednoduchý. O nic se nebudete muset starat a my to vyřešíme za vás.´ Zbavení se tím vlastní svobody a možnosti rozhodování v první chvíli občanům ani nepřijde. Nemají na první pohled žádné větší starosti. Na straně druhé však postupně nemají ani žádná práva a svobody. A pak se dá jednoduše říci oni v tom Bruselu. Kdo jsou to oni. A neznáme náhodou my samotní tento pojem z vlastní historie? Mnohdy i nejvyšší státní představitelé říkali, že oni jim něco neschválí. Nikdo však přesně neřekl, kdo jsou ti oni. Dnes je situace podobná. Oni v Bruselu…Jenže při bližším zkoumání se zjistí, že Brusel sice vydal určité nařízení, ale rozhodně ne takového rázu, aby se na něm vytvořil zákon, který je úplně mimo nařízení nebo spíše doporučení Bruselu, tedy EU. Mnohdy právě národní vlády a naše není výjimkou, spíše naopak, vytvářejí nařízení, která směřují daleko za rámec obecného mnohdy ani ne nařízení, ale doporučení. A tak se stává, že místo vzájemné souhry se staví jednotliví občané a skupiny proti sobě. Již se tak děje v Evropě dlouhodobě. Křivdy jedněch se smívají křivdami druhých. A tak se stalo, že se dá těžko v ČR, ale potažmo i v Evropě najít rodina, která by netrpěla určitou křivdou. A každá křivda může velmi brzy přerůst mnohdy v otevřenou nenávist. Poučení z dějin říká, že ve chvíli, kdy se rozpadá určité společenství, je krok ke konfliktu. Ať již lokálnímu nebo světovému.

Svatý týden

Začíná tzv. Svatý týden. Čas, kdy si křesťané připomínají onu Velkou noc, kdy Ježíš Kristus přemohl smrt. Pro mnohé lidi se však bude jednat o normální týden zakončený prodlouženým víkendem. Přesto ať tak či tak bychom si v letošním Roce Milosrdenství, který vyhlásil Svatý Otec František, měli také navzájem právě v tomto týdnu odpustit. Ne zapomenout nebo odpustit činy, které stáli někoho život. Odpuštění není něco, co by mělo být ústupkem nebo snad slabostí. Právě naopak. Už proto, abychom mohli říci postupně, že se v Evropě máme rádi, a to i přes své nedostatky. Obnovit základní lidská pravidla, aby se pak řetězovou reakcí jejich neplnění nedostalo zpět k nám. Pojďme tedy být alespoň v tomto týdnu k sobě milosrdnější a vstřícnější. Dokázat říci omlouvám se a také omluvu přijmout. V rodinách pak končit každý den vzájemným odpuštěním, v politice pak řečením, ano udělal jsem chybu, omlouvám se. Pokud se nám to navzájem podaří, budeme moci možná směle říci: “Máme se v Evropě rádi.”  Je to již konečně třeba…

(PVe, Foto: Shutterstock)

Přejít nahoru