Do čekárny byla umístěna skrytá kamera a skupina dobrovolníků, kteří stoupli pokaždé, když zazněl tón. Již po třetím pípnutí se nicnetušící slečna ve fialové mikině ke skupině přidala.
Následně pak byli postupně odvoláni všichni dobrovolníci. Přes to, že nezůstal nikdo, kdo by ji kontroloval, a aniž by sama věděla proč, slečna v “dřepování” pokračovala.
Následně byl pozván další nicnetušící. Po pár pípnutích se nechápavě zeptal slečny proč vstává a ta mu odpověděla, že to před tím dělali všichni a tak že si domyslela, že by to měla dělat taky.
Takto slečna naučila nového pána “dřepovat” na pípnutí. Dále byli pozýváni další nicnetušící, kteří pomalu ale jistě přijali nový návyk. V hlavní roli této “úsměvné scénky” je vlastnost našeho mozku nazývaná “sociální učení”, která nám ve velmi nízkém věku umožňuje rychlé získání návyků, většinou souvisejících s přežitím a udržením ve skupině.
Slečna následně vysvětluje, že když viděla ostatní vstávat, tak cítila, že by se měla přidat, aby “nevyčnívala”. Jakmile se zařadila do skupiny dřepujících, cítila se lépe.
Na konci vidíme příklad pána, kterému to přišlo absurdní, ale i ten se navzdory zdravému rozumu po čase ke skupině přidal. Na tomto příkladu jde vidět, jak silné jsou naše podvědomé mechanizmy a jak snadno jsme manipulovatelní.
Co myslíte? Jsou všechny vaše přesvědčení a návyky opravdu vaše? Myslíte, že by stálo za to se zamyslet, které z běžných návyků nám slouží a které ne?
A co když by nám vystoupení ze skupiny “robotů” mohlo přinést místo krátkodobého pocitu “vyčnívání”, naopak tolik vytoužený pocit štěstí a radosti ze života?
(KPa, skn.cz, Foto: skn.cz)
