Ale protože zas má slovo demokracie mezi lidmi dobrý zvuk, nepovažovali oni novátoři za výhodné se jej tak zcela vzdát a dali přednost jen jeho úpravě. Spočívající v tom, že k demokracii přidali slovo liberální (svobodná). A měli tak vymalováno. Zatímco totiž výraz demokracie je všem srozumitelný a je proto obtížné jej podle potřeby ohýbat, znásilňovat a prznit, s demokracií liberální to už je jiná, s tou se dají dělat zázraky – a to proto, že nikdo neví, co to vlastně je. Definice liberální demokracie totiž z taktických důvodů těch, kteří ji si ji vymysleli, neexistuje, a když jsem po její definici pátral, dopátral jsem se zřejmě jen pokusného a nikoli tedy oficiálního výkladu tohoto pojmu z pera jistého pana Joury z Respektu z roku 2018. Ten vykládá liberální demokracii jako něco, co má sice i nadále zaručit vládu těm, kteří v demokratických volbách získají většinu hlasů, ale současně má chránit zájmy těch, kteří ve volbách prohráli. Resp. má zabránit tomu, aby ti, co vyhráli, onu poraženou menšinu zas až tak moc neutlačovali.
Na první pohled nevypadá tahle definici zas až tak zle, ale má jednu vadu. Aby totiž cílům liberálních demokratů skutečně odpovídala, zněla by tak, že liberální demokracie má „současně chránit zájmy těch, kteří ve volbách prohráli“, ale jen pokud jsou těmi, kteří prohráli, ti naši, ti správní, a tedy liberální demokraté. A ti co vyhráli, nesmí poraženou menšinu utlačovat už vůbec, a nejlepší zárukou proti tomuto nebezpečí pak bude, když ti poražení, pokud jimi znovu budou liberální demokraté, ty vítěze rovnou sami utlačí.
Zní to jako vtip, ale tak hořký, že vám ústa k úsměvu neprotáhne. A neutěší vás ani fakt, že zrealizovaná podoba tohoto vtipu probíhá dnes nejen u nás, ale na celém světě. V USA vyhráli volby Trumpovi republikání, ale přesvědčivá většina médií podporuje poražené demokraty. A u nás strany demobloku získaly méně hlasů, než strany vládní či provládní, ale dobře 95 procent našich médií píše až do roztrhání těla pro tento opoziční poražený demoblok. A to 24 hodin denně, otevřeně a s plným nasazením, protože jen jemu a jeho mediálním služkám se z pokladen Sorosů a Rotschildů (a má se k nim podle vyjádření Věry Jourové přidat koncem t.r. i pokladna EU), lejí peníze pro výplaty námezdních šmoků, ochotných psát za dobrý peníz cokoliv a pro kohokoliv.
A přesto všechno, přes onen příval peněz jen na jednu stranu našeho politického spektra, zůstávají ony dva tábory našeho elektorátu stále zhruba stejně početné a spíš by se dalo říct, že početnějším je stále tábor vládní.
Je to zázrak snížené účinnosti propagandy je-li jí dán úkol přemoci zdravý rozum národa, který už lecčím prošel i leccos pochopil a dnes se oprávněně ptá: Dovede si někdo představit, jak by naše politická scéna vypadala, kdyby naše média psala a hovořila ve spravedlivém vztahu padesáti ku padesáti a tedy v poměrech, v nichž by zdravý rozum národa šel naopak k nejvýživnějšímu duhu těch, kteří by psali a hovořili opačně, než dnes činí liberální demokraté? Kdy by přestala existovat ona téměř stoprocetní masáž našich lidí jen jedním politickým výkladem (liberálně demokratickým), a téměř stejně masívním zamlčením výkladů opačných?
Uvažoval jste o tomhle někdy, pane Kalousku, Schwarzenbergu, Fialo, Vystrčile, Rakušane, Bartoši, Farský, Bartošku a páni další ze stejně jedovaté líhně? Ještě vás ze spánku neprobudil sen, ve kterém vaši političtí konkurenti mají v médiích rovnoprávné postavení s vámi a ve vrátnici budovy ČT vítají Filipa, Okamuru a Klause ml. stejně srdečně jako vás?
A otázka už jen na okraj: Myslíte že byste za rovné přízně médií pro všechny, kdy by se jej někdy podařilo docílit, dosáhli ve volbách víc než dvacetiprocentního zisku hlasů?
Nu a pokud máte dojem, že ano, troufl bych si já tvrdit, že práci médií při tvorbě a ovliňování lidských myšlenek hrubě podceňujete.
Velký bratr by vás hnal. A zaslouženě.
Lubomír Man
