Potkal jsem nedávno u obchůdku v jedné sousední vesničce, v níž jsem vyrůstal, kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl (cca 3 roky). Je to již pán v důchodovém věku, jeho děti jsou zhruba mého ročníku, a povídali jsme si. Požádal mne, jestli bych mu neposekal trávu kolem baráku, že ten prevít roste jako bambus (a to je prý sucho, což u nás tedy platí, jen trávě to nikdo neřekl), a on už tu bubnovou sekačku neukočíruje.
Já, od mala veden ku pomoci bližnímu svému a slabším, jsem mu toto přislíbil. Ještě dodal, že mi nezaplatí, že z důchodů s manželkou tak-tak vycházejí. Usmál jsem se a mávl rukou (když mi bylo deset, babička od naproti mi za celodenní práci dala dva krajíce chleba s trampským cigárem, a i to byla tehdy pro kluka z nemajetné rodiny “výplata”). No, a úvod máme za sebou a teď k jádru věci…
Včera, čtvrtek 21. 5. 2020, v deset dopoledne, zvoním u jeho dveří. Celkem nevěřícně na mne kouká. “Jdu na tu trávu, jak jsem slíbil. Strašně nerad někomu něco slibuji a nesplním to. Mám potom pocit, že si z huby dělám holubník.”, pozdravím. S úsměvem na tváři mne zve dál. “Vem si pivo”, ukazuje na tři basy plné lahváčů. Jdeme do kuchyně. Má tam pouze jednu židli, tak sedím na stole. Vytáhnu z batohu vodku, ale tu nepije, ani manželka si nedala (té vykám). Jak jsem psal, neviděli jsme se dlouho, takže rozhovor se táhl hodiny. Asi o pivo později od vstupu do baráku se řeč stočila na téma “vláda nad ovcemi”. Na můj názor, že vše na světě řídí jen pár rodin, které jsou vrcholem pyramidy a my ovce její základnou, jen dodal: “A to všechno řídí nahoře ten temný.” Zarazil jsem se. To jsem nečekal. “Nechtěl jsem před vámi vypadat jako blázen, vím, že tady jsou i jiné síly, které nejsou z tohoto světa, živí se negativními emocemi – hlavě strachem a bolestí, ale od tebe bych to nečekal, že víš.”, jen jsem ucedil. Jeho žena se začala smát: “Ale on o tom mluví pořád.”, ujistila mne. A rozhovor pokračoval dále.
Teď malá vsuvka: O kamarádovi: Celý život pracoval kolem armády. Ne přímo pro ni (tedy rentu od nich nemá), ale nějak kolem. Hned po příchodu k němu domů mu na 40let staré a ošoupané lednici Calex (prý slovenská, pochvaloval si) mi do očí praštilo pouzdro se zbraní. “ČZ vzor 52.”, říká (to je pro mne asi jako BMW vs WV, mi stačí, že vím, kde jsou klíčky, kam se lije benzín, kolik to má válců – výkon a kde je zpátečka. Dokážu opravit motor, ale jestli je to Golf nebo Pasat, je mi u prdele a na pohled to nepoznám, dokud nepřečtu vzadu nápis). Ani jsem se neptal, on neprotestoval. Vyňal jsem ji z pouzdra, vytáhl zásobník, zkontroloval že je hlaveň prázdná. V zásobníku 6 nábojů z 8-mi, první ocelový (pro ty, kteří neví – náboje celoocelové u nás nekoupíte, vlastně ani nikde jinde – legálně).
“Ten prostřelí i blok motoru, půlmetrový dub i chlapa za ním a nebo 4 neprůstřelné vesty, zkoušeli jsme to v Kosovu.”, chlubí se. “A to máš normálně na lednici nabitou bouchačku?”, ptám se. “Ále, to včera tady ve vjezdu zastavil stříbrný WV, a asi minutu tady stál a ani k jednomu z nás to nejelo, to auto jsme viděli poprvé.”, vypadlo z jeho ženy. “Asi bych reagoval stejně,”, odvětil jsem. “Kurva, že jsem si nestihl zapsat značku. Kám kamaráda v Olomouci, co byl se mnou u agentů, ten má ještě pořád přístup, ten by mi zjistil, o co šlo.”, doplnil kamarád. “Cože? U agentů?”, nechápavě se ptám. “Jo, u agentů. Jsem byl agent, ale už o tom můžu mluvit. Už je to dávno.”, dodal. Dál jsme se o tom prozatím nebavili.
Ale zpět k věci. Asi v jednu, pro mne dvě piva po příchodu, jsem navrhl vrhnout se na tu trávu. Sekačce nešel pojezd. Takže tlačit. Po hodině práce, s řádným mozolem na dlani a odřeným kloubem na prstu bylo hotovo. A zašel tedy přítel do stodoly a vytáhl plastovou lahvičku, vzhledem připomínající obal od lepidla. Tekutina, jíž mi třikrát po sobě namazal i puchýř, i kloub, vypadala jako mléko. Nijak nevoněla, možná trochu po jódu. “To mám od Rusáků. Dali nám to, když jsme byli v Kazachstánu na výcviku. Uvidíš, zahojí se to samo.”, okomentoval. Bolest zmizela okamžitě a ani teď není ani puchýř, ani již téměř scelená kůže na kloubu nijak citlivá. Jako by se mi nic nestalo, a to neuběhlo ani 24 hodin. “Od Rusáků?”, ptám se. No a vypadlo z něj, že nebyl agentem STB, ale ruským. Že všichni agenti, kteří za něco stáli, pracovali pro Rusy, i STB. A hovor v této rovině pokračoval dále. Shodli jsme se, že v roce 68 nás Rusové zachránili před bordelem, který přišel v 89tém a pokračuje do dnes. A teď to přijde: Ptám se ho, že prý mají rusové nějakou injekci, která vyléčí všechno, a po jejím užití ti na nějaký čas neublíží ani vysoká radiace. “Jo, to mají, sám jsem jí v tom XY (neupřesním) roce dostal. Na výcviku. Ale funguje jen jednou. Pak už nezabere. Ale jsem zdravý, jakž takž, na svůj věk a životosprávu.”, usměje se. A znova běží do stodoly. A přinese to, co vidíte na fotkách níže. “Tohle mi taky dali. Jednu si vem, jestli chceš. Říkali, že se to nezkazí. Každému z nás dali pět. Ať si s tím naložíme, jak uznáme za vhodné. Já je ještě ani nerozbalil.”, dodal. Na fotkách vidíte ampuli. Její součástí je i jehla schovaná v nějakém jakoby plastovém krytu. Stříkačka klasická, 2ml, ta lze dnes běžne koupit v lékárně, ale vypadá to, že snad ani není potřeba, kdyby byla nouze.
Jak jsem koupil, tak prodávám. Zbraň má legálně, tu vám vyfotit nemůžu, má ručně vyráběnou rukojeť na míru a někdo by ji mohl poznat. Stejně tak jako jeho soukromé “skladiště zbraní a nábojnic” všeho druhu a bůh-ví jakého původu. Odcházel jsem v 5 večer pln myšlenek. Jestli tohle měli v době, kdy já byl v peřince, co mají asi dnes? A proč “bývalý” agent žije tak nuzně? Aha, jo, Češi. Mu to stačí a kdyby měl více, začali by se ptát. Perfektní krytí.
P.S.: Tu lahvičku s “mlékem” bych snad mohl vyfotit dodatečně, jestli bude zájem a jestli na ni nejsou nějaké osobní insignie. Text i foto volně šiřitelné s uvedením zdroje.
Přítel.
