Pokud půjde všechno podle plánu, tak bude tento návrh zákona přijat Evropským parlamentem ve druhé polovině roku 2020, během německého předsednictví EU. Poté by tuto novou legislativu měla ratifikovat Evropská rada složená z lídrů členských států EU.
„Zásadně odmítáme ilegální migraci a odmítáme to, aby pašerácké struktury rozhodovaly o tom, kdo bude žít v Evropě.“ — Český premiér Andrej Babiš.
„Postoj zemí V4 je jasný. Nejsme ochotni přijímat ilegální migranty do střední Evropy, protože jen díky naší přísné protimigrační politice jsme ekonomicky úspěšní a je u nás bezpečno. A to je něco, čeho se nevzdáme… My Maďaři trváme na svém právu rozhodnout, komu povolíme vstup do naší země a s kým chceme žít.“ — Ministr zahraničních věcí Maďarska Péter Szijjártó.
Německý ministr vnitra Horst Seehofer představil svůj plán reformy evropského azylového systému. Z uniklého návrhu plánu, který byl zveřejněn v médiích, je zřejmé, že EU bude od všech členských států vyžadovat přijímání ilegálních migrantů.
Země střední a východní Evropy jsou proti povinnému přerozdělování migrantů a chtějí, aby rozhodnutí o udělení povolení k pobytu zůstalo na úrovni jednotlivých států. Argumentují tím, že jednostranným uvalením migračních kvót na členské státy EU se nevolení byrokraté v Bruselu snaží donutit demokraticky zvolené evropské lídry, aby se podrobili jejich diktátu.
Debata o migraci je ve své podstatě debatou o evropském federalismu a o tom, do jaké míry umožní členské státy Evropské unii, aby si uzurpovala jejich rozhodovací pravomoci.
Seehofer seznámil se svým čtyřstránkovým plánem reformy společného evropského azylového systému novou předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen v Bruselu 2. prosince 2019. Očekává se, že Ursula von der Leyen oznámí své návrhy týkající se migrace v únoru 2020, před následujícím šestiměsíčním předsednictvím Evropské rady, které začne v červenci 2020 a připadne Německu.
Cílem nového plánu je změnit Dublinské nařízení Evropské unie, které vyžaduje, aby lidé hledající azyl v EU o něj požádali v první zemi EU, do které se dostanou.
Země jižní Evropy – zejména Řecko a Itálie – si stěžují, že v souvislosti s masovou migrací z Afriky, Asie a Středního východu je současný systém nespravedlivě a nepřiměřeně zatěžuje. Tvrdí, že za migranty, kteří se dostanou na evropskou půdu, by měly převzít odpovědnost všechny členské státy EU.
Na vrcholu evropské migrační krize v září 2015 si některé členské státy EU odhlasovaly přerozdělení 120 000 migrantů z Itálie a Řecka do ostatních zemí EU. Tato dohoda byla dojednána nad rámec plánu z července 2015 na přerozdělení 40 000 migrantů z Itálie a Řecka.
Z 160 000 migrantů, kteří měli být takto „rozděleni“, bylo devíti zemím ve střední a východní Evropě nařízeno přijmout přibližně 15 000 migrantů. Ačkoli Česká republika, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko hlasovaly proti této dohodě, měly povinnost ji dodržet.
V září 2017 rozhodl Soudní dvůr Evropské unie, že Evropská komise má zákonné právo nařídit členským státům EU, aby přijaly migranty žádající o azyl. Soud rovněž rozhodl, že členské státy EU nemají žádné zákonné právo se těmto příkazům nepodřídit.
Maďarsko a Slovensko podporované Polskem ovšem prohlásily, že Evropská unie porušila svá vlastní pravidla a překročila své pravomoci, když schválila systém kvót „kvalifikovanou většinou„ – hlasy přibližně dvou třetin členských zemí EU. Obě země také tvrdily, že režim přerozdělování migrantů je přímým porušením Dublinského nařízení.
Soudní dvůr EU rozhodl, že hlasování kvalifikovanou většinou stačí, protože „EU nebyla povinna jednat jednomyslně, když toto sporné rozhodnutí přijala.“ V rozsudku, ve kterém nebyla jediná zmínka o Dublinském nařízení, se závěrem praví: „Tento mechanismus (přerozdělování migrantů)přispěje k tomu, aby se Řecko a Itálie mohly skutečně vypořádat s dopadem migrační krize z roku 2015 a je to mechanismus přiměřený.“
Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó označil soudní rozhodnutí za „skandální a nezodpovědné“ a „v rozporu se zájmy evropských národů, včetně Maďarska.“ A dodal: „Toto rozhodnutí ohrožuje bezpečnost celé Evropy a dlouhodobě ohrožuje její vlastní budoucnost.“
V listopadu 2019 Evropský účetní dvůr informoval, že z 160 000 migrantů, o které se členské státy EU měly původně podělit, bylo nakonec přemístěno pouze 34 705 osob (21 999 z Řecka a 12 706 z Itálie).
Lídři Francie a Itálie během svého nedávného bilaterálního setkání v Římě vyzvali Evropskou unii, aby zavedla nový automatický systém přijímání migrantů. Francouzský prezident Emmanuel Macron uvedl, že je „přesvědčen, že pro přijímání migrantů je nezbytný automatický evropský mechanismus“ a že země EU, které se odmítají podílet na tomto režimu, by měly být „důsledně potrestány“.
Uniklý návrh plánu vypracovaný Seehoferem uvádí, že Dublinské nařízení vytváří „zřejmou nerovnováhu“, protože například „v roce 2018 bylo 75 procent všech žádostí o mezinárodní ochranu podáno pouze v pěti členských státech EU“.
Dokument dále argumentuje tím, že Dublinské nařízení je „neefektivní“, protože „v celé EU jsou žadatelé vráceni do (původně) odpovědného členského státu pouze ve 3 procentech případů,“ což znamená, že v praxi nejsou žadatelé o azyl vůbec posíláni zpět do zemí, kde poprvé překročili hranice EU.
Klíčová část dokumentu požaduje, aby žádosti o azyl byly posouzeny okamžitě po příjezdu na vnější hranici EU. Tam by potom nově vytvořená Agentura Evropské unie pro azyl (EUAA) „rozhodla“, který členský stát bude odpovědný za převzetí žadatelů o azyl a za detailní zpracování jejich žádostí.
Seehofer doporučuje svůj plán uplatňovat trvale, a ne jen v krizových situacích. Je na pováženou, že se tento plán vůbec nezabývá otázkou návratu ilegálních migrantů zpět do zemí jejich původu.
Plán se vědomě vyhýbá politicky výbušnému slovu „kvóta“ a nahrazuje jej výrazem „spravedlivý podíl“ (gerechter Anteil). Dokument také úmyslně vynechává slovo „povinný“, ačkoli se v celém textu jasně předpokládá, že režim přerozdělování migrantů bude pro všechny členské státy EU povinný.
Pokud půjde všechno podle plánu, tak bude tento návrh zákona přijat Evropským parlamentem ve druhé polovině roku 2020, během německého předsednictví EU. Poté by tuto novou legislativu měla ratifikovat Evropská rada složená z lídrů členských států EU.
Nový evropský komisař pro ochranu evropského způsobu života Margaritis Schinas vyjádřil tomuto návrhu podporu:
„Komisařka pro migraci Ylva Johansson a já jsme se setkali s Horstem Seehoferem. S Německem naprosto souhlasíme. Konsensus všech členských států EU je naprosto nezbytný a my usilovně pracujeme na jeho dosažení.“
Český premiér Andrej Babiš ale s německým plánem vyjádřil nesouhlas. V rozhovoru s českou zpravodajskou agenturou ČTK uvedl, že prohlédl Seehoferovu sémantiku:
„Zásadně odmítáme ilegální migraci a odmítáme to, aby pašerácké struktury rozhodovaly o tom, kdo bude žít v Evropě. Odmítáme kvóty a nechápu, proč s tím stále někdo přichází. Jsem překvapen, že se to opět vrací na stůl. Doufám, že v rámci nové (Evropské) komise to nebude pokračovat.“
Český ministr vnitra Jan Hamáček uvedl, že Česká republika „koordinuje svoji pozici“ s ostatními členy Visegrádské čtyřky (V4), kulturního a politického spojenectví čtyř středoevropských států – České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska.
Ministr zahraničních věcí Maďarska Péter Szijjártó prohlásil, že se země V4 neskloní pod nátlakem EU:
„Postoj zemí V4 je jasný. Nejsme ochotni přijímat ilegální migranty do střední Evropy, protože jen díky naší přísné protimigrační politice jsme ekonomicky úspěšní a je u nás bezpečno. A to je něco, čeho se nevzdáme.“
„Díky našemu postoji je střední Evropa v dnešní době jedním z nejúspěšnějších regionů Evropské unie a jejím motorem růstu. Nebudeme tolerovat žádný nátlak a my Maďaři trváme na svém právu rozhodnout, komu povolíme vstup do naší země a s kým chceme žít.“
Soeren Kern je významný spolupracovník Gatestone Institute se sídlem v New Yorku.
