„Ale to snad ne, pane Švejk. Odkud to víte?“
„Přímo z úst našeho prezidenta Pavla, paní Müllerová. Vzpomínáte si na jeho první dvě zahraniční cesty, které podnikl po svém zvolení? První byla na Slovensko a druhá do Polska. Tam byl 16. a 17. března tohoto roku – a jestlipak si pamatujete, kde v tom Polsku všude byl?“
„Tak to ode mě chcete trošku moc, pane Švejk. To opravdu netuším“.
„Já vám pomůžu. Byl ve Varšavě a pak si zajel do města Řešov, ležící nedaleko Poznaně. Co myslíte že ho tam hnalo?“
„Vy jste dneska samá hádanka,milostpane. No tak do toho, co ho tam hnalo?“
„Touha pozdravit americké vojáky z 5. sboru armády USA, kteří, třebaže už v Řešově pobývají od loňského února, právě v době generálovy návštěvy zde stupňovli přípravu na už zcela oficiální otevření první velké americké vojenské základny v Polsku“.
„Jistě, ale o tom se v našich novinách psalo“.
„Ano, psalo, ale něco – a to to nejdůležitější – se zamlčelo“.
„A co se zamlčelo, pane Švejk?“
„Obsah krátého proslovu, který tehdy, v polovici letošního března, prezident v Řešově pronesl“.
„Propánakrále, když se projev zamlčel, tak je zamlčený, ne? Ale ať si mě čert pojme za choť, jestli se teď netváříte tak, jako byste zrovna vy obsah toho projevu znal“.
„Taky že ano. On se totiž z ničehonic v posledních několika dnech objevil na videu, které teď koluje na sociálních sítích. A já se ten proslov, abych vám teď mohl posloužit, naučil nazpaměť. Tak dobře poslouchejte, budu ho teď,slovo od slova, citovat. Začínám:
„Něco podobného (myšlena vojenská základna USA v Řešově – pozn.LM), teď budujeme i u nás, v Mošnově, i když v mnohem menším měřítku. Takže pro mě bude zajímavé vidět, jak funguje takováto velká, v tomto případě už vícenárodní základna. Jestli by to pro nás mohlo třeba i sloužit jako inspirace“.
„Pozdravpánbůh.Takže inspirace! To jsem měla o inspiraci lepší mínění, pane Švejk, než dovolit cizím vojákům šlapat naši zem. To vám řeknu. A jak jsem nedovzdělaná, tak jedno vím určitě. Za tuhle inspiraci by tatíček Masaryk hnal generála od Hradčan dolů z kopce, až by se za nimi prášilo“.
„Víte vy co, Müllerová. „ My jsme sice U Kalicha, jak víte, čistě pánská společnost, ale pro jedenkrát bych se odvážil vás na naše sezení pozvat. Věru, dorostla jste na to“.
Autor: Lubomír Man
