Většina zisku, vytvořeného v těchto podnicích prací českých zaměstnanců ,tak odchází do zahraničí ve formě dividend zahraničních akcionářů, a v mnoha případech,když mateřská firma je registrována v zahraničí , formou korporátní podnikové daně. Českým občanům tak zůstává jen jejich výdělek a pocit štěstí, že vůbec mají práci, českému státu , který nese ekologickou zátěž z výroby a náklady na infrastrukturu (silnice, železnice, energetická síť atd.) jen daň ze mzdy českých zaměstnanců.

Podle statistik je česká produktivita, měřená HDP na obyvatele, nižší, nežli ve vyspělých ekonomikách. Z toho se obecně usuzuje, a českým občanům rádo připomíná, že Češi jsou méně pracovití a výkonní, nežli obyvatelé vyspělých ekonomik a proto nemohou dosahovat takových výdělků, jako lidé v těchto ekonomikách. Zapomíná se však dodat, že mnohé vyspělé ekonomiky ( např. USA, V. Británie atd.) započítávají do svého národního produktu i příjmy ze zahraničních investic svých investorů .Do HDP těchto ekonomik , a tím i do ukazatelů produktivity, tak vstupuje produkt vytvořený prací zahraničních zaměstnanců. Lze odůvodněně předpokládat, že kdyby tomu tak nebylo, byl by HDP vyspělých ekonomik výrazně nižší a produktivita možná stejná, nebo dokonce nižší, nežli je tomu v české ekonomice.

Všechno začalo hned po listopadu 89, kdy české vlády spustily bezbřehou privatizaci se zdůvodněním prosazovaným především ekonomickou špičkou Prognostického ústavu, že totiž stát nemá vlastnit výrobní prostředky a nemá investovat. Od toho jsou tu prý investoři ( banky, investiční fondy, spořitelny , soukromé osoby atd.). V této euforii teoretiků ekonomiky se zapomnělo na podstatnou věc. V tehdejším Československu žádní domácí investoři, kromě státu , nebyli, pokud nějací potenciálně existovali v kapitalistické ekonomice to neuměli a pokud to uměli, nevěděli zda budoucí vlastník bude mít o nějaké investice zájem. Přesto, v této době, začaly delegace českého ministerstva financí a dalších vládních institucí objíždět obdobné instituce v zahraničí , podepisovat s nimi smlouvy o ochraně investic a nabízet k prodeji české, do té doby státní ( tedy ve vlastnictví všech občanů), podniky. Tak se stalo, že mnohé české ziskové podniky skončily v rukou zahraničních investorů. Bohužel i ty, které jsou pro existenci zdravé ekonomiky nezbytné,nalézající se v odvětvích jako je vodní hospodářství, energetika (výroba a distribuce elektřiny, plynu, pohonných hmot ), surovinové zdroje atd.

Stát, který si zúžil možnost investovat jen na infrastrukturu, nemůže zásadním způsobem ovlivňovat ani zaměstnanost, obzvláště v krizových časech. Kromě toho, finanční kapitál, nezbytný pro investice, je soustředěn ve finančních institucích, které, kromě centrální banky, rovněž státu nepatří. Investory pak stát láká na výhody a ústupky, které zaplatí domácí daňoví poplatníci. Výhodu mají finanční instituce zemí, které si kapitál vytvořily již v koloniálních časech , samozřejmě kromě Číny, která si jej vytvořila pod vedením komunistického státu .Český stát , jeho občané, tu pak stojí jako nahý v trní.

Takže proč bychom zbytek národního vlastnictví neprodali Číňanům. Čeští investoři o něj zájem nemají i když Číňané na něm bezpochyby vydělají, protože žádný zahraniční    (bohužel v mnoha případech i český-viz Bakala) investor neinvestuje z lásky k lidem, nebo aby vládě pomohl zajistit zaměstnanost, ale proto, aby vydělal. Číňanů jsou miliardy. Budeme sebou muset pěkně hodit, abychom i jim na jejich bohatství svou prací přispěli.

(euportal.cz, foto: Shutterstock)

Komentáře