Připomeňme si genezi problému, který bývá označován jako euroraketová krize. V polovině 70. let vyvinul Sovětský svaz rakety středního doletu RSD-10 (v kódu NATO SS-20 „Saber“), kterými po roce 1976 začal nahrazovat starší typy svých střel v Evropě. Příslušná kategorie zbraní svými parametry nespadala do žádných dohod či rozhovorů o kontrole zbrojení, které byly uzavřeny nebo probíhaly mezi Moskvou a Washingtonem v 70. letech v rámci détente, nebo-li uvolnění studenoválečného napětí. Na Západě ekvivalent nových vysoce přesných a ničivých sovětských raket tehdy neexistoval. Jejich rozmístěním hodlal SSSR kompenzovat jinak stále patrnější převahu NATO nad Varšavskou smlouvou na poli vojenských technologií.

Sovětské brežněvovské vedení – za vydatné podpory armádních špiček – tedy považovalo západní obavy z RSD-10 za neopodstatněné a vnímalo je jako pouhou záminku k rozmístění nových amerických raket v západní Evropě. Jelikož Moskva odmítla ultimátum NATO z prosince 1979 požadující odsun zmíněných zbraní z Evropy, Spojené státy po roce 1982 skutečně začaly s dislokací střel Pershing-II a raket s plochou dráhou letu BGM-109G na území svých evropských spojenců.

Euroraketová krize nevedla pouze k eskalaci napětí mezi Východem a Západem. Značně přispěla také k roztočení dalšího kola mimořádně nákladného zbrojení. Sovětská, ve srovnání se Západem mnohem méně výkonná ekonomika v tomto pomyslném závodě stále více ztrácela dech. Právě tyto hospodářské aspekty druhé studené války představovaly v polovině 80. let jeden z klíčových motivů snah nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova o zmírnění mezinárodních tensí.

Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého dosahu byla v tomto směru milníkem. Gorbačov sice po roce 1985 obnovil v zásadě přerušený dialog mezi Moskvou a Washingtonem, jeho jednání s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem však probíhala komplikovaně. Dlouho se nedařilo dosáhnout jakékoliv hmatatelné dohody. Podpis dokumentu o eliminaci zbraní, které výrazně přispěly k vyhrocení studenoválečného napětí, byl kýženým a zároveň nanejvýš symbolickým průlomem. Následovala série dalších odzbrojovacích dohod, jež za více než čtyřicetiletou konfrontací mezi Východem a Západem učinila pomyslnou tečku.

  Pavel Veselý: Názory lidu a manipulace s davem

Rostoucí napětí mezi Washingtonem a Moskvou, k němuž od začátku nového tisíciletí pozvolna dochází, se dotýká i dohody z roku 1987. Spojené státy a Rusko se vzájemně obviňují – a to se stupňující se intenzitou – z jejího porušování a vývoje zbraní, které dokument zakazuje. Americká strana se zaměřuje především na ruskou raketu 9M729, jejíž dolet údajně spadá do zakázané hranice 500-5.500 kilometrů. Rusko obvinění odmítá a naopak poukazuje na údajné aktivity Spojených států v rozporu se smlouvou.

Pokud americký prezident Donald Trump smlouvu skutečně vypoví, s velkou pravděpodobností na dlouhou dobu uloží k ledu veškeré americko-ruské odzbrojovací rozhovory. Moskva se přitom nedávno pokusila zastavit spirálu rostoucího napětí mezi oběma zeměmi právě návrhem na rozšíření stávajících odzbrojovacích dohod, který ruský prezident Vladimir Putin údajně přednesl svému americkému protějšku během uzavřené časti  červencového jednání v Helsinkách. Potvrzení závazku dodržovat smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého dosahu mělo být dle uniklých dokumentů součástí ruské pobídky.

Trumpovo vypovězení smlouvy tak může být symbolickým gestem, který spustí pomyslnou lavinu. Washington by jím signalizoval, že post-studenoválečné bezpečnostní uspořádání nepovažuje za neměnné a nehodlá ho udržovat při životě, pokud nebude v souladu s Trumpem hlásanou doktrínou „Amerika na prvním místě“. Spojené státy si uvědomují svou vojenskou převahu a zřejmě jsou připraveny jednat s putinovským Ruskem z pozice síly. Není tedy vyloučeno, že následně by mohly dojít na přetřes i další klíčové dokumenty, které před zhruba třemi dekádami ukončily studenoválečnou konfrontaci.

Rakety středního dosahu země-země před čtyřmi desetiletími stály u vyhrocení napětí mezi Moskvou a Západem, stejně jako u pozdějšího začátku cesty k jeho utlumení. Ačkoliv dnes, v době rozmachu ze vzduchu odpalovaných střel s plochou dráhou letu, mají z čistě vojenského hlediska menší význam než v 80. letech, mohou se opět stát politickou rozbuškou a odstartovat novou éru rusko-amerického nepřátelství.

  Česká republika je druhým největším exportérem elektrické energie v Evropě, a přitom Češi platí nejdražší elektřinu na světě. To je absolutní absurdita, ale peníze nejsou to nejhorší

(eurozpravy.cz, foto: archiv)

 

Komentáře