Takto definuje daný film jeho tvůrce pan Marhoul: „Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Jde o první a nejslavnější román autora knih Byl jsem při tom a Pinball – jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších světových spisovatelů minulého století Jerzy Kosińského“
Samotná kniha je vlastně vyprávěním o putování malého židovského chlapce válkou zmítanou zemí (Polskem, byť v knize se o tom nepíše), který hledá své ztracené rodiče. Kniha lidi šokovala svou až bestiální brutalitou, kterou se snažil Marhoul promítnout i na plátno a tak jsme se mohli dočíst i o tom, jak z kina odcházejí, těmito výjevy, znechucení lidé. Omlouvá se to tím, že válka už je prostě taková a že existují i jiné brutální válečné filmy s dětskou tématikou. Jenže Nabarvené ptáče je LEŽ a proto je dobré si o této lži, která stála autora i život, říci něco víc.
Jerzy Kosinski byl skutečně žid, skutečně žil v Polsku a skutečně se schovával před nacisty. Jenže to je celé. Zatímco v knize vykresluje jak se místní obyvatelstvo doslova perverzně chová k malému chlapci, tak skutečnost byla naprosto odlišná. Autorova rodina byla polskými vesničany schována pod cizími doklady, novým jménem (původním jménem Lewinkopf) a „převedena“ na katolictví. A protože vesnice, kde byli schováni byla bokem od veškerého dění, tak si války pořádně ani nevšimli. Pokud si ovšem představujete, že byli schováni někde ve sklepě, tak se mýlíte. Měli dokonce služku. Poláci, kteří je schovávali riskovali životy své i celé vesnice, protože trest za přechovávání židů byl jednoznačný. Nejhorší bylo, že etnicita rodině Lewinkopf čišela doslova z každého rysu – přesto je vesničané nezradili, neprodali je.
Co se dělo po válce? Kosinského otec se dal ke komunistům (chápej k marxistům, tedy k židovské ideologii K. Marxe, která měla nad komunistickými tendencemi ve společnosti převzít kontrolu) a tím vznikl rozpor mezi otcem a synem, který v té době již vystudoval několik škol. Jerzy Kosinski tedy emigroval do USA, kde napsal dvě knihy o SSSR z dob Chruščova. Obě měly docela úspěch, ALE časem se přišlo na to, že Kosinski nejenže v SSSR nikdy nebyl, ale že většinu rozhovorů na kterých byly knihy postaveny si autor sám vymyslel.
Protože nechtěl Kosinski nic ponechat náhodě, tak svůj první román Nabarvené ptáče nejdříve poskytl světoznámému Eli Wieselovi a ten byl natolik nadšen, že mu udělal neskutečné píár a uměle zvedl jeho osobě rating. A to jen proto, že mu Kosinski lhal a tvrdil, že se jedná o autobigrafický román. O Kosinském se začalo mluvit jako o tom „co přežil“.
Jenže se časem přišlo na to, že je to vše výmysl, pouze úchylné představy jednoho sadisty. A to poté, co se tato kniha „zapsala do zlatého literárního fondu o Holokaustu“ a kdy ji mají jako povinnou četbu na středních a vysokých školách v Izraeli a USA. Polští rolníci tam jsou vykreslováni jako sexuálně zvrhlí antisemité a při tom riskovali životy, aby tento zvrhlý deprivant, který byl znám svými častými návštěvami v sado-maso salónech (zbožňoval transsexuály), mohl přežít a začít na ně kydat tuny vlastních výkalů ze své choré mysli.
A tak se pan Marhoul rozhodl natočit film jednoho zvrhlého perverzního masochisty (což potvrdily i obě Kosinského manželky), který byl uznán jako skvělý mystifikátor a manipulátor. Časem totiž napsal další román a to „Byl jsem při tom“, který byl zfilmován, dokonce nominován na Oscara a promítal se v kinech i za Železnou oponou, protože vinil americký politický systém jako proces, který vytváří nemyslící bytosti (nic proti). Jenže časem se ukázalo, že i tato kniha byla z větší části opsána od jiného polského autora Tadeusze Dołęgi Mostowicze (kniha Kariéra Nikodema Dyzmy).
A když byl časem obviněn z plagiátorství a lží prakticky ve všem co napsal, tak spáchal sebevraždu. Ale ještě předtím nezapomněl jezdit do „svého“ rodného Polska, aby tam nezapomněl šířit to „správné liberální“ informační pole. Že se mohl podívat do očí lidem, ze kterých dělal v románu zrůdy, i když mu tito zachránili život, jen dokresluje co byl za osobu.
Židovský spisovatel žijící v USA Norman G. Finkelstein, který přišel v koncentráku o většinu příbuzných, ve své knize Holocaustový průmysl obviňuje hlavně americké židy z toho, že využívají a zneužívají skutečný, nacisty vytvořený holokaust ke svým mrzkým cílům, jak ovládat myšlení celých národů. Dnes se stačí v USA jakkoliv kriticky zmínit o židech a okamžitě jste napadeni z antisemitismu. Došlo to tak daleko, že každý školák v USA vám o Holokaustu řekne litanie, ale o dějinách vlastního národa neví nic. Sever proti Jihu? Útok na Pearl Harbore? Den D? Netuší, ale ohledně holokaustu jsou zmanipulovaní skvěle. Finkelstein to popisuje jako pokus o to, získat utrpením lidí jeho etnika doživotní imunitu pro všechny machinace, lichvu, politické ovlivňování a další svinstvo lidí, kteří si skutečný holokaust prožili hezky za mořem, v teple a v klidu.
Nejděsivější na tom celém je ten fakt, že s holokaustovým průmyslem začali až začátkem 80-tých let, do té doby to slovo skoro nikdo neznal. V té době se jim totiž hodilo ze sebe udělat ty malé, ubohé, světem vyhlazované nebožáky, kterým musí ostatní vše tolerovat, protože je jinak čeká nařčení z antisemitismu. Proč až v 80-tých letech? Protože se jednalo již o novou generaci těch, kteří holokaust nezažili, ale chtěli z něj profitovat. Ten co ho opravdu zažil a přežil, neměl většinou potřebu o svém utrpení přesvědčovat svět a ještě na tom profitovat. Dnes si Izrael letecky útočí na jakýkoliv stát, který se mu zlíbí a který označí jako nepřítele. Všimli jste si, že s tím nikdo nic nedělá? Palestincům je vyhozena do vzduchu čistička vody a když ji opraví, tak jim ji vyhodí do vzduchu zas. Z vrtulníků je zahájena střelba do „agresivně demonstrujících“ Palestinců, mnoho jich je zabito, ale nic se neděje, židovským lobby jsou ukazovány obrázky mladíků házejících zápalné láhve.
Finkelstein ve své knize jako jednu z ústředních „učebnic“ holokaustového průmyslu ukazuje právě mystifikaci Nabarvené ptáče. A do tohoto průmyslu se rozhodl přidat i pan Marhoul. Proč zde nesedí srovnání například se sovětským filmem Jdi a dívej se, který je také o malém chlapci za války a se kterým ho srovnávají? Protože masakry v Bělorusku se skutečně děly způsobem, který je ve filmu popsán a chlapec Fjora je toho „pouze“ svědkem. Zatímco v Ptáčeti se hlavní hrdina prodírá sexuálně úchylným světem, který vychází z obscénních představ a zvráceností autora. Je stejně tak odporné, srovnávat mystifikaci Ptáčete např. s díly pana Arnošta Lustiga, který si peklem koncentráku skutečně prošel a psal o tom co viděl.
Aby bylo jasné, jak na tom byl autor knihy Kosinski se svou mravností, tak je dobré ocitovat jednu část z jeho knihy: „Němci byli pro mě opravdovou záhadou. Jaká ztráta času a námahy. Copak stálo vůbec za to takovému nuznému krutému světu vládnout?“ Chápete ten citát? Dotyčný neviní z krutosti národ, který se rozhodl jej zabít jen proto kým se narodil, ale diví se, proč se snaží o-vládnout svět, který dle něj již krutý je. Zvrhlé myšlení, když si uvědomíme, že stejný národ chtěl vyhladit i nás Slovany.
Jsme v době, kdy se bandy vlastizrádců a jiných zločinců snaží přepisovat dějiny a zkouší to různými provokacemi. Tento film můžete brát klidně jako jednu z nich. Člověk, který vyznává libertariánskou ideologii (opět židovská ideologie, ovšem na rozdíl od marxismu je z druhého politického spektra, takže stále stejná algoritmika psychiky) bude tvrdit, že je zcela jedno co kdo natáčí, pokud si na to získá vlastní prostředky. A tak dle této teorie mohou klidně vznikat jen provokačně-imitační filmy od těch, co mají dostatečné zdrojové možnosti a to tak dlouho, až se dostaneme do fáze, kdy si budeme myslet, že nás „chrabré“ nacistické Německo přišlo ochránit od zlého bolševismu a stejně špatného kapitalismu, ale naše stupidní obyvatelstvo to jaksi nepochopilo a nenechalo se „poučit“ (vyhladit). Dle této teorie se mohou děti učit jakékoliv lži ve školách, protože když je ta škola soukromá a platím si ji z vlastní kapsy, tak jsem plně svobodný a nikdo mě tudíž nemůže „ovládat“, že je cílem libertariánství právě tato fikce, která má zamezit lidem, aby nedokázali rozpoznat skutečné řízení společnosti, je snad věc jasná.
Pokud máte chuť jít se podívat na úchylná zvěrstva jednoho zvrhlého deprivanta, který si liboval v násilí, tak se jděte na film určitě podívat. Pokud v něm ovšem chcete najít autenticitu a lidskost, tak si uvědomte, kdo to dílo napsal.
(zdroj: nwoo.org, foto: Pixabay)
