Francouzský prezident na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásil, že evropská politika odporu k Rusku selhala a protože nikdo nechce jít s Ruskem do přímé konfrontace, je nutné obnovit dialog a vyřešit spory. Podle France24.com také řekl, že i když nenavrhuje zrušení sankcí proti Rusku, neměly žádný efekt. Jak vlastně číst politiku Macrona vůči Rusku? Je jeho aktuální reakce něčím významná?
Vyjádření prezidenta Emmanuela Macrona tohoto typu jsou staršího data. Jen upozorňuje na to, že na sankce doplácejí obě strany. Je potřeba k tomu ale dodat, že na politiku sankcí doplácí EU a Rusko, nedoplácí na ně Spojené státy. Vydělává na nich Čína, protože Západ tlačí Moskvu k těsnější spolupráci s Pekingem. Při všech ekonomických ztrátách Ruska je ale podstatné něco jiného: cílem sankcí mělo být donutit Kreml ke změně politiky. To se nepodařilo a podařit nemůže. Agresivní západní tlak vždy Rusko sjednocoval a mobilizoval.
Macron už několikrát prohlásil, že politika sankcí selhává, ale podle dostupných informací na všech schůzkách, kde se rozhodovalo o prodloužení sankcí, hlasovala Francie pro. Totéž platí o Finsku nebo Maďarsku, kde se také vedoucí představitelé státu vyjadřují proti sankcím. Slova Macrona jsou pravdivá, výsledky ale vidět nejsou.
Myslíte si, že jsou to od něj jen proklamace, nebo příprava na faktické kroky?
Zatím vykazuje Evropa nadměrnou solidaritu s americkou strategií. Spojené státy na sankcích a na této atmosféře vydělávají. Evropští politici se disciplinovaně podřizují. Takto to jde řadu let nejen v otázkách týkajících se Ruska. Teď si musí Evropa zvykat, že Washington sleduje odlišné zájmy. Neexistuje jednotný hlas Západu. Pompeo mluvil na mnichovské konferenci o tom, že Západ postupuje jednotně. Nepostupuje! Číst Spojené státy jen přes demagogická prohlášení politiků – zvláště před volbami – je nesmysl.
Efekt sankcí se projevil např. při stavbě produktovodu Nord Stream 2. Švýcarská společnost Allseas Group, která pokládala potrubí na mořské dno, z projektu právě kvůli sankcím vycouvala a náhrada za její lodě pluje až z Vladivostoku. Do jaké míry jde o zásadní problém?
Sankce jsou škodlivé. Rusko na nich vydělávalo jen v některých ohledech, když se například sankce týkaly potravinového importu. Rusové přestali vozit potraviny ze Západu a to pomohlo jejich agroprůmyslovému komplexu. Ale to jsou výjimečné věci. Ruská ekonomika, ale i politická kultura je orientovaná na Západ. Podívejte se, co proběhlo po projevu prezidenta Putina o stavu země, když začal měnit vládu podle principu: kdo má venku majetky, kdo má dvojí občanství, neměl by v rozhodovacích orgánech být. Najednou zjistíte, že desítky lidí, a to i ve vládě, mají majetky i občanství v zahraničí. Ale proč to říkám? Ani jeden ho neměl na východě, v Číně nebo v Japonsku. Mají je na Západě. Politické elity jsou napojené na Západ, a tím pádem manipulovatelné. Rusko se musí naučit uvažovat trošku jako Američané. Spoléhat na solidaritu kapitalistických liberálních demokracií je naivní.
Co se týká Nord Streamu 2, sankce USA představují zdržení. Rusko je velmoc, když bude na projektu trvat, technickou stránku zvládne – byť to bude později a nákladnější. Nakonec se plynovod dostaví, pokud vše nevzdají západní státy. Je to zdražení pro Evropu a Rusko, potenciální zisk pro USA.
Donald Trump ještě před pár dny čelil ústavní žalobě. Jak celou kauzu podle vás ustál? Šlo skutečně o „hon na čarodějnice“, nebo je namístě trhání jeho proslovů? Mimochodem, předsedkyně Sněmovny reprezentantů obhajovala své gesto, při kterém po Trumpově poselství o stavu unie roztrhala kopii jeho proslovu tím, že šlo o „manifest nepravd“.
Za celý půlrok jsem nepochopil, proč do toho demokraté šli. Bylo dopředu jasné, že přes Senát žaloba neprojde. Smysl měla jen v tom, že půjde o téma do předvolební kampaně. Ale to se nedalo uhrát! A co je horší, rozdmýchání tématu „Ukrajina a Trump“ otevřelo téma „Ukrajina a Biden“. Nejen že demokraté Trumpa neuvařili v impeachmentu, ale zlikvidovali celou kampaní svého klíčového prezidentského kandidáta. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Najednou se každý dozvěděl, že nějaké machinace rodina Bidenových v Kyjevě měla a že k tomu byla využita funkce viceprezidenta. Propad preferencí Joea Bidena je do značné míry zaviněný kampaní proti Trumpovi. Nevím, možná chtěl někdo oslabením Bidena zamést cestičku pro kandidaturu „Trumpa od demokratů“ – pro miliardáře Michaela Bloomberga. Snad…
A trhání proslovu? To už jsou hry v tvrdě rozhádané americké společnosti. Divadlo, které předsedkyni Sněmovny zajistilo na dva týdny publicitu. Tyto věci neovlivní rozdělení elektorátu volební základny.
Demokraté Trumpa obviňovali mimo jiné z toho, že se snažil nátlakem přinutit Ukrajinu, aby mu pomohla získat kompromitující informace o jeho soupeři Bidenovi. Jak se podle vás ústavní žaloba proti Trumpovi založená na „ukrajinské kauze“ projeví na vztazích USA s Kyjevem?
Zcela nečitelná záležitost. Problém s Kyjevem, převrat proti zvolenému prezidentovi šel z Washingtonu nejen proti Moskvě, ale i proti tehdejší politice Evropské unie. Potřeba pěstovat konflikt dlouhodobě je ve Spojených státech závislá na tom, jaká je vůle a potřeba ho pěstovat. Jeho vlastní hodnota z hlediska americké zahraniční politiky je relativně malá. Kdykoli se může po volbách stát, když vyhraje Trump, že Bílý dům dospěje k názoru, že jsou náklady příliš vysoké a z konfliktu vycouvá. Když může odejít z Afghánistánu, proč by nemohl vycouvat z divoké politiky na Ukrajině? Nejsou žádné materiální důvody, kromě otravování Ruska na hranicích, k udržování tohoto konfliktu. Velmi špatně se to prognózuje. Jakmile bude chtít Washington vylepšit vztahy s Ruskem, odepíše kyjevskou elitu. A ta se sama neudrží.
Po odchodu Velké Británie z EU je Francie jedinou jadernou mocností, která v EU zbývá. Macron na konferenci v Mnichově znovu nabídl, že francouzské jaderné zbraně budou základem evropské obranné strategie. Nemá jít o projekt, který by byl zaměřen proti NATO nebo tvořil jeho alternativu. Posílení vojenské síly by prý dalo Evropě větší důvěryhodnost a možnosti při vyjednávání. Je to dobrý plán?
Moc hezké téma. Vracíme se k otázce evropské armády, jejíž smysl a podobu nikdo nezná. Když se podíváme na jaderné arzenály, jsou použitelné trojím způsobem. Za prvé, ke všeobecné totální jaderné válce. A v tom případě je francouzský arzenál s 300 jadernými náložemi zanedbatelný. Rusko a USA mají – každý zvlášť – víc než dvacetkrát tolik. Druhý model války je jaderná válka proti nepříteli, který má převahu v konvenčních zbraních a v lidech. Pak má jaderný arzenál smysl. Ale takový protivník pro Francii v současném geopolitickém cyklu neexistuje. Pak je to třetí, de Gaulleův, model odstrašující síly. Paříž nemusí mít takový potenciál, jako má Rusko nebo USA, ale stačí, když dokáže zničit třeba 20 procent jejich ekonomiky. Pak se útok na Francii stává nerentabilní. Ale stále je tu otázka: proti komu jaderné zbraně namířit? De Gaulle hovořil o politice všech azimutů a podle Kissingerových vzpomínek jako politik s historickou pamětí válku s Německem nevylučoval.
Navíc, jak opřít evropské ozbrojené síly o francouzské jaderné zbraně? Kdo velí francouzským jaderným zbraním? Paříž. Bude po vytvoření společných sil nějaký společný orgán, který bude velet francouzským jaderným silám? Nebude. Bylo by to stejné jako v NATO. Má Severoatlantická aliance nějaké jaderné zbraně? Nemá. Jaderné zbraně mají tři její členské státy a každý z nich rozhoduje samostatně. Macronova myšlenka je inspirací pro diskuse, které nikam nevedou. V tomto světě, kde se každý čím dál více začíná spoléhat na vlastní síly… Francie se svých jaderných sil nevzdá, zapojuje se do nového kola závodů ve zbrojení. A ostatní se nebudou chtít podřídit francouzskému jadernému deštníku. Macronův návrh, jakkoli se z některých úhlů jeví sympatický, je nereálný.
Kdybych to měl říct obecně, Mnichovská konference měla úplně špatné zadání. Kromě toho, že byla nudná jako celek, hlavní heslo – snižování role ve světové politice – bylo pojato jako potřeba resuscitace hegemonie, nebo tragédie. Obojí je špatně. Musíme si zvyknout na to, že Západ není dominantní silou ve světě a má rovnocenné partnery. Postavení Západu i poté, co například Čína předběhne USA ve všech hlavních ekonomických ukazatelích, může být i nadále důstojné, výborné a, chcete-li, v řadě ohledů záviděníhodné. Jen nebudeme pánové všehomíra. Jestli se s tím naučíme žít, vyděláme na tom všichni. Čína, Evropa, Spojené státy. Jen nemůžeme nevyhnutelné změny vnímat jako katastrofický úbytek západní moci. Ztráta privilegovaného postavení není důvodem k hysterickým scénářům. Nostalgie, která zněla Mnichovskou konferencí, je podle mého názoru chybná.
Německý prezident Frank-Walter Steinmeier zkritizoval všechny – Rusko, Čínu i USA – kvůli způsobu, jak si přebírají mezinárodní právo. Vnímáte to jako stesky?
Ano, Steinmeier zkritizoval všechny, akorát zapomněl říct, že se na současných problémech také podílel. Musí navrhnout řešení a nejen fňukat. Není důvod.
Problém je v něčem jiném. V současné situaci jsou potřeba nové elity, které budou vnímat nový svět nově. My máme staré elity, které se navíc dostaly do problémů na domácí politické scéně. To platí především o francouzském prezidentovi a německé kancléřce. Lidé, kteří zeslábnou na domácí politické scéně, mají tendenci dělat v zahraniční politice gesta, která nejsou reálná. Potřebujeme naopak chladnou hlavu a novou strategii. Strategii partnerství, a ne strategii obnovy nadvlády a hegemonie, jak to dělá Donald Trump. Normální globální partnerství. Ty pán, já pán. Nevím, nevím – tahle generace státníků podle mého na to není připravena. Chce to novou generaci politiků.
Podívejte se, co předváděli tři naši velikáni z Evropské unie při oslavách osvobození Osvětimi. Nejsou schopní mluvit o osvobození sovětskými vojáky, Rudou armádou. Spojenci osvobodili Osvětim. Při tomto tempu obhajoby historické pravdy se za dvacet let budou studenti ve školách konečně svobodně učit, že Osvětim osvobodili vojáci NATO. To je taková ztráta citu pro historii, ztráta schopnosti zobecňování konkrétních událostí! Myslet si, že v této atmosféře západní politické elity vytvoří koncepci pro nový svět, se mi zdá nereálné. Až z toho mrazí.
(zdroj: parlamentnilisty.cz)
