Bývalý prezident a jeho nejbližší spolupracovník především konstatují, že tuto migrační vlnu v Česku nikdo nečekal, a tudíž se na ni nikdo nepřipravoval. Ale i přesto si média a politici pochvalují, jak ji Česko skvěle zvládá. Rozdíl mezi migrační vlnou z roku 2015 a současnou pak přičítají tomu, že se jedná o ženy a děti, které skutečně utíkají před válkou, navíc z kulturně blízké země. „Česká veřejnost a především česká politika jsou vůči této ukrajinské vlně masové migrace naladěny pozitivně, mají ve vztahu k ní příznivá očekávání a zdá se, že se problémů neobávají. Tyto postoje nesdílíme. U veřejnosti zpracovávané intenzivní propagandou není takový krátkozraký přístup úplně překvapivý, u vlády však její téměř rozjásaný postoj ve stylu ‚wir schaffen das‘ akceptovat nelze,“ namítá Klaus s Weiglem.
Upozorňují, že uprchlíci do Česka nepřicházejí proto, protože by se chtěli stát Čechy. Ale přesto se předpokládá, že se tu usadí a budou tu žít a že je úkolem vlády a obyvatel toto umožnit a usnadnit. „Zastánci těchto názorů se už těší, že nově příchozí zaplní neobsazená pracovní místa, že svými příspěvky zachrání náš důchodový systém, že osídlí vylidňující se venkov a pohraničí. Protože to jsou Slované, bude jejich začlenění snadné – dodávají naivně,“ popisují tento převládající pohled.
Jak Klaus a Weigl podotýkají, už před válkou tvořili Ukrajinci jednu z největších národnostních menšin v Česku. A dalších tři sta tisíc je pak vlna, která nemá v historii Česka obdoby. V Československu byla sice německá menšina několikanásobně početnější, ale vznikala pozvolna a do Čech přicházeli jednotlivci. „I přesto česko-německé soužití na našem území skončilo tragicky,“ upozorňuje bývalý prezident. „Ukrajinci k nám dnes přicházejí primárně nikoliv proto, že se rozhodli stát Čechy, ale protože prchají před válkou, a protože míří tam, kde se – v jejich očích – v minulosti žilo snáze a lépe než u nich doma. Jako všichni masoví migranti přicházejí s představou, že budou v míru a v lepších materiálních podmínkách České republiky pokračovat ve svém dosavadním způsobu života,“ dodává. Dle Klause a Weigla pak o způsobech dosavadního života Ukrajinců nemáme příliš jasno, ale přesto bláhově očekáváme, že se přizpůsobí tomu našemu.
Do začátku války byla Ukrajina českou veřejností brána jako chudá a zkorumpovaná země a mezi Rusy a Ukrajinci Češi příliš nerozlišovali. „Představa pětiprocentní ruské menšiny na našem území by pro spoustu občanů, a hlavně politiků, byla důvodem k naprostému znepokojení. V případě Ukrajinců však dnes nepatří k bontonu klást si otázky toho typu,“ shledávají Klaus s Weiglem a konstatují, že zvyky a tradice Ukrajiny a Česka jsou značně odlišné. A právě v nich by se prý měly hledat kořeny poměrů na Ukrajině, tedy korupce, chaosu a zločinu. Ty se přes tyto zvyklosti budou šířit i k nám, varují. Navíc, až boje ustanou, do Česka zamíří i ukrajinští muži se zkušenostmi a traumaty z války.
„Máme představu, jak se o ně hodláme starat, jak lidi s touto zkušeností začleníme do našeho běžného života? V západní Evropě vidíme, jak masová migrace přenáší problémy a konflikty vzdálených původních domovů migrantů do nového, zcela nepřipraveného prostředí. Domýšlíme to, že prostřednictvím našich budoucích ukrajinských spoluobčanů začneme být pevně spojeni s evropským východem, s jeho zvyklostmi, tradicemi, historickými konflikty a nedůvěrami mezi národy a etnickými skupinami?“ ptají se Klaus s Weiglem. A vytýkají, že toto téma je ve veřejné diskusi ignorováno a vláda „s trestuhodnou naivitou“ masové přesídlování podporuje, i z oblastí válkou nezasažených.
Kromě toho, po válce bude Ukrajina schopné lidi potřebovat. Ovšem Česko jí je dle Klause a Weigla ukradne. „Tomu nasvědčuje snaha uprchlíky maximálně a urychleně začleňovat do české společnosti a usadit je zde natrvalo. Příkladem je jak překotné zařazování ukrajinských dětí do českých škol, tak projekty na výstavbu bytů pro uprchlíky, což nejsou prvky dočasné humanitární pomoci, ale plány pro dlouhodobý život těchto lidí na našem území. To vše v situaci, kdy naše země čelí mimořádným, nikoli krátkodobým těžkostem,“ argumentují.
Doporučují toto: „Rozumná politika vůči obětem války na Ukrajině by podle našeho názoru měla být primárně založena na všestranné krátkodobé pomoci jejím obětem a na vytváření dlouhodobých předpokladů pro to, aby se běženci po skončení bojů mohli co nejdříve a v co největším počtu vrátit do vlasti, která je bude potřebovat. Snahy o trvalé masové usídlování Ukrajinců v naší zemi jsou nezodpovědnou hrou s lidskými osudy.“
zdroj: parlamentnilisty.cz
