Peres řekl, že ten masakr byl „trpké překvapení“. Byla to lež: OSN Izrael opakovaně upozorňovala, že tábor je plný uprchlíků.
Když se svět doslechl o úmrtí Simona Perese, začal volat „zemřel mírotvůrce!“. Když jsem o Peresově smrti uslyšel já, vzpomněl jsem si na krev a oheň a zabíjení.
Ty následky jsem viděl na vlastní oči: roztrhaná tělíčka malých dětí, křičící uprchlíky, doutnající těla. To místo se jmenovalo Kana a většina těch 106 těl – půlka z nich dětských – teď leží pod táborem OSN, v němž byla roku 1996 roztrhána na kusy izraelskými dělostřeleckými granáty. Byl jsem tehdy v konvoji humanitární pomoci OSN těsně u této jiholibanonské vesnice. Granáty nám svištěly nad hlavami a dopadaly přímo na uprchlíky, kterých byl na námi plný tábor.
Šimon Peres, který tehdy kandidoval na pozici ministerského předsedy Izraele – na post, který zdědil po atentátu na svého předchůdce Jicchaka Rabina – se rozhodl, že si před volbami vylepší vojenské skóre útokem na Libanon. Jako výmluvu použil budoucí držitel Nobelovy ceny míru rakety „kaťuša“, které přes libanonskou hranici předtím vyslal Hizballáh. Ty rakety byly ovšem odplatou za smrt malého libanonského chlapce, jenž přišel o život kvůli nastražené výbušnině, kterou za sebou pravděpodobně zanechala izraelská hlídka. Na tom ale nezáleželo.
O několik dnů později došlo k útoku na izraelské vojáky, kteří se nacházeli v Libanonu poblíž obce Kana. Izrael opětoval palbu přímo do vesnice. První dělostřelecké granáty dopadly na hřbitov používaný Hizballáhem; zbytek letěl přímo do tábora fidžijských jednotek OSN, kde si našly přístřeší stovky civilistů. Peres pak oznámil: „Nevěděli jsme, že v tom táboře bylo soustředěno několik set lidí. Bylo to pro nás trpké překvapení.“
To byla lež. Izraelci od své invaze v roce 1982 okupovali Kanu léta, tábor měli nafilmovaný a dokonce před masakrem v roce 1996 vyslali nad tábor dron – to je fakt, který popírali, než mi jeden voják OSN dal videozáznam, na němž si ten dron natočil. Některé snímky z něj jsme zveřejnili v The Independentu. OSN opakovaně upozorňovala Izrael, že je tábor plný zajatců.
Takhle Peres přispěl k míru v Libanonu. Ve volbách prohrál a možná už na Kanu nikdy nijak zvlášť nemyslel. Já jsem na ni nikdy nezapomněl.
Když jsem se dostal k bráně do tábora, tekla skrz ni krev proudem. Cítil jsem její pach. Přelévala se nám přes boty a lepila se na ně jako lepidlo. Ležely tam nohy a ruce, malé děti bez hlav, hlavy starců bez těl. Mužské tělo roztržené na dva kusy viselo v koruně hořícího stromu. To, co z toho člověka zůstalo, hořelo také.
Na schodech do kasáren seděla dívka a objímala muže se šedými vlasy. Kolébala mrtvolu sem a tam, mužovy oči na ni slepě zíraly. Lkala, naříkala a plakala, pořád dokola opakovala: „můj otec, můj otec“. Jestli ještě žije – a v nadcházejících letech Kanu čekal ještě další masakr, tentokrát ze strany izraelského letectva – pochybuji, že kdy v souvislosti s Perezovým úmrtím vypustila z úst slovo „mírotvůrce“.
Proběhlo vyšetřování a OSN se ve své závěrečné zprávě svým typicky mdlým způsobem vyjádřila, že se nedomnívá, že by se jednalo o nešťastnou náhodu. Zpráva byla nařčena z antisemitismu. Mnohem později jeden odvážný izraelský časopis publikoval interview s vojáky dělostřelectva, kteří stříleli na Kanu. Jeden důstojník vesničany označil za „obyčejnou bandu arabášů“ (hebrejsky „arabušim“). „No tak umřelo pár arabášů, vždyť je to fuk,“ citoval ho časopis. Peresův náčelník štábu byl v klidu skoro stejně: „Nevím o žádných jiných pravidlech hry, ani pro [izraelskou] armádu, ani pro civilisty…“
Peres nazval své napadení Libanonu „Operací hrozny hněvu“, což – pokud se neinspiroval Johnem Steinbeckem – muselo pocházet z Deuteronomia. „Venku jim připraví sirobu meč,“ píše se v 32. kapitole, „v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého.“ Je snad nějaký lepší popis těch sedmnácti minut v Kaně?
Samozřejmě, Peres se v průběhu let změnil. Když zemřel Ariel Šaron – jehož vojáci přihlíželi v roce 1982 tomu, jak jejich libanonští křesťanští spojenci masakrují uprchlíky v Sabře a Šatíle – také se tvrdilo, jaký to byl „mírotvůrce“. Ten aspoň nedostal Nobelovu cenu.
Peres se později stal zastáncem „řešení dvou států“ navzdory tomu, ačkoli se židovské kolonie v Palestině – které kdysi tak horečně podporoval – nadále rozrůstaly.
Teď mu tedy musíme říkat „mírotvůrce“. A schválně si spočítejte, kolikrát v následujících dnech v Peresových nekrolozích zazní slovo „mír“. A pak si spočtěte, kolikrát padne slovo Kana.
(KPa, skn.cz, Foto: skn.cz)
