V pečovatelském domě v německém Brandenburgu je právě čas na snídani a Zia Hayafi má napilno. Právě přendává jednu starou ženu z postele na vozík. „Spala jste dobře?“ ptá se jí. Žena přikývne. Hayafi si na novou práci zvykl rychle. Je mu 20 let, a tak se snáze adaptoval. Ještě loni ale v Afghánistánu pracoval jako policista.
Do Německa uprchl před Talibánem. Ihned si v nové zemi zkoušel hledat práci, a tak ho přijali do pečovatelského domu jako ošetřovatele. Zaměstnance z řad uprchlíků už takto přijalo na 400 tisíc německých firem. Ne vždy jde ale o dlouhodobé úvazky, často se jedná o krátkodobé smlouvy či omezené zástupy.
Na druhé straně ale v Německu chybí právě ošetřovatelé. Populace stárne, podíl seniorů ve společnosti stoupá, ale i vystudovaní pečovatelé raději hledají nové pozice. A tak Zia využil možnosti a do pečovatelského domu v Brandenburgu nastoupil. „Chtěl bych si vydělat peníze a koupit si za ně dům,“ řekl reportérům britského Guardianu.
O zhruba 240 kilometrů západněji právě Hannah Hillebrandová nervózně pobíhá po kuchyni. Vede totiž kurz, v němž se nově příchozí uprchlíci učí na kuchaře. Dnes se jim ale moc nedaří. Jeden špatně nakrájel rajčata, druhý přesolil polévku a třetí použil k úpravě ryby špatný nůž. Pokud se ale zlepší (na což mají 14 týdnů), půjdou na 6 týdnů pracovat do restaurace.
A možná že z šesti týdnů bude nakonec i stálá smlouva. Většina německých firem si totiž zaměstnance z řad uprchlíků pochvaluje. Zaměstnavatelé tvrdí, že prokazují velkou ochotu učit se a jsou přizpůsobiví. „Mnoho zaměstnavatelů bylo totiž v uplynulých letech zklamáno mladými Němci, kteří sice opustili školu s patřičným vzděláním, ale chyběla jim ochota k práci,“ říká Stephanie Andersová z hamburské obchodní komory.
Samozřejmě že se ale objevují i překážky. Například již zmínění budoucí kuchaři například neznají celou řadu potravin. Vedoucí kurzu pro ně sice sepsala obsáhlý manuál s německými recepty, oni se v něm ale příliš neorientují. Některou zeleninu například nikdy v životě neviděli.
Evropské stravovací návyky jim navíc přijdou cizí a vlastně ani netuší, jak má výsledný pokrm vypadat. „Samozřejmě že jsem nervózní. Nevím, jestli budu všemu rozumět,“ přiznává mladý Sajíd, jež by se též rád v budoucnu stal kuchařem. Ten navíc před svým příchodem do Německa nikdy do kuchyně ani nevkročil. „V Afghánistánu vždycky vařila matka,“ dodává.
(megazine.cz, foto: Shutterstock)
