Vzpomínkových akcí se u příležitosti Dne Hirošimy, známého po celém světě jako Světový den pro zákaz jaderných zbraní, účastní nejen představitelé vlády, státních úřadů Japonska a veřejných organizací, ale i zástupci desítek států světa.
Japonský premiér při svém loňském vystoupení zdůraznil, že takové tragédie by se nikdy neměly opakovat a že Japonsko hodlá aktivně prosazovat informativní konferenci o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní v roce 2020.
„Chceme hrát vedoucí úlohu při spolupráci jak jaderných mocností a států, tak i těch, které jaderné zbraně nemají,” řekl Abe. „Dnes jediná bomba může být tisícinásobně účinnější než ty, které byly svrženy na japonská města v roce 1945. Jakékoli použití jaderných bomb může svět uvrhnout v peklo, a to jak v případě toho, kdo ji použil, tak i jeho nepřítele.“ Ale i to, co bylo, stačilo. Při výbuchu bomby v Hirošimě a na jeho následky zemřelo 140 tisíc lidí a v Nagasaki – 74 tisíc, a to většinou civilistů – dětí a žen. Takto lidstvo vstoupilo do atomového věku.
Oficiálně se tvrdí, že americké použití jaderných zbraní velmi uspíšilo kapitulaci Japonska a zachránilo od strašných ztrát nejen Američany, ale i Rusy, kteří by podle původní dohody se spojenci museli získat nejen celý Sachalin a Kurilské ostrovy, ale i největší severní japonský ostrov Hokkaidó. Obsazení Američany malého japonského ostrova Okinawa ukázalo, že boj bude nesmírně obtížný a počet obětí invazních vojsk bude obnášet stovky tisíc, ne-li dokonce milion.
Dalším oficiálním důvodem pro použití jaderných zbraní Spojenými státy byla snaha Washingtonu demonstrovat své síly a nové schopnosti před SSSR, aby Stalin pochopil své místo v novém americkém světě. Částečně je to tak, ale realita, která je i dnes úporně zamlčována, byla mnohem zajímavější a také hrozivější.
Kde Američané vzali “Littel Boy” a “Fat Man”?
Atomová epopej poslední války je stále tajemstvím za sedmi pečetěmi. Oficiální verze nic nevysvětluje a přináší jen mýty. Tak například se předpokládá, že i když Němci začali na jaderných zbraních pracovat dříve než jiní, nějak z ničeho nic přišli o svůj organizační talent a jejich jaderný program nebyl zdárně ukončen. Zároveň se naznačuje, že důvodem byla samotná ideologie nacismu, a to především díky antisemitismu; nacisté vytěsnili židovské jaderné vědce, zbavili se židovských mozků, a tak jim pak prý nic nevyšlo. Program se zadusil, všechny zdroje odčerpaly potřeby fronty. Němci zkrátka na bombu nedosáhli.
To je “dokázáno” skutečností, že výzkum v jaderné oblasti, kterým se Němci aktivně zabývali, je jedna věc, ale výroba jaderných zbraní je něco zcela jiného. To v Německu údajně vůbec nebylo, protože tím se v konečné fázi zabývá vždy jedině armáda, a jedině tehdy, když je dosaženo žádoucího výsledku, znamená to, že bomba není za horami, ale že ji už-už vyrobí a začnou používat. Ale Wehrmacht se atomovou bombou nezabýval. Na to jako na nevyvratitelný důkaz německého zaostávání poukázal americký generál Leslie Groves, který řídil projekt „Manhattan“, zabývající se vývojem amerických jaderných zbraní.
Američané nejlepší ze všech?
Jako příklad toho, jak jednat, aby bylo dosaženo úspěchu, Američané samozřejmě uvádějí sebe. Na jaderných zbraních začali pracovat o roky později než Němci, ale šli jinou cestou. Nehleděli na prostředky. Získali talentované zahraniční vědce, většinou Židy a levičáky. Ukázali jim svého podnikatelského ducha. Rychle dohnali a předstihli nacisty. Vyrobili bombu a použili ji proti těm, koho nelitovali, aby se vyhnuli zbytečným vlastním ztrátám.
Japonci byli známí svým brutálním zacházením s americkými zajatci. V USA je nazývali “malé špinavé opice” a podle panujícího názoru jich nebylo škoda. Také je málo známá skutečnost, že po ztrátě několika set tisíc lidí na frontách druhé světové války byli Američané podle tajných zpráv FBI připraveni se vzbouřit – pro ně byly tyto ztráty v cizích válkách už příliš. Bomba byla proto velmi užitečná.
Čeho Američané skutečně dosáhli?
Nicméně v této oficiální verzi je mnoho nesrovnalostí, a rozpadá se při sebemenším srovnání s fakty. A ta spočívají v tom, že po té, co Američané na vývoj jaderné zbraně spotřebovali stokrát více prostředků než Němci, dosáhli velmi málo. Do konce roku 1944, po téměř třech letech intenzivní práce, se projekt Manhattan dostal do slepé uličky. Jak vyrobit plutonium bombu, na niž se rozhodli soustředit, bylo sice jasné, ale chyběly jim k tomu dvě klíčové věci – „náplň“ (měli jí jen na třetinu bomby) a co je nejdůležitější, speciální infračervené nekontaktní rozněcovače, bez nichž nebylo možné bombu přivést k výbuch. To znamená, že Američané měli prototyp „špinavé” bomby s velmi nízkou účinností, který však nebyl připraven k použití ani v této formě.
Přesto se v létě roku 1945 u nich z ničeho nic objevily nejméně dvě funkční bomby i potřebné množství zbraňového uranu. Nedá se však vyloučit, že jich měli k dispozici i více.
Odkud? Odtamtud!
Zachránit Američanům tvář a ospravedlnit plýtvání obrovskými finančními prostředky pomohli… Němci. Nebo spíše byli nuceni to udělat. Jejich “Dárek” připlul na palubě velké podvodní minonosky U-234. Ponorka spolu s německými a dvěma japonskými vědci nesla cenný náklad – kontejnery s uranem-235 v množství, jež postačovalo na výrobu dvou jaderných bomb uranového typu, dále nezbytné infračervené bezkontaktní rozněcovače, kvůli kterým skončil americký jaderný program, a ještě mnohé další. Na palubě byl i sám vynálezce těchto pojistek.
Takže atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki by nebyly možné bez “daru” z Německa, který dorazil do Spojených států v polovině května 1945 na U-234.
Všechny tyto dary si z útrob ponorky vyzvedl osobně Robert Oppenheimer, který byl zodpovědný za vědeckou část projektu Manhattan. Po této události se Američané rychle dostali na vrchol – 16. července otestovali v Los Alamos plutoniovou atomovou bombu implozívního typu – „Fat Man”, kterou pak 9. srpna svrhli na Nagasaki…
Podivnosti, jen a jen podivnosti
Nenašli jste v průběhu oficiálních informací nic zvláštního? Pro historiky a běžné obyvatele je vše zcela jasné. Bomba byla testována, pak použita, co je na tom divného? Ale ono je. Hodně divných věcí. Něco můžeme zaznamenat hned: nebyla tu „náplň“ ani pro jednu bombu, a najednou to stačilo pro dvě plus pro testování v Los Alamos. Nebyly potřebné rozněcovače, všechno skončilo ve slepé uličce – a tu se zjevily z ničeho.
Ale pokud se podrobněji podíváme na fakta, uvidíme ještě zajímavější věci. Nikdo nezpochybňuje, že bomba “Little Boy“, která byla svržena na Hirošimu, byla uranová dělového typu (? – урановой бомбой пушечного типа). Formálně má amerického vynálezce – jistého kapitána třetího ranku Parsonse, ale Američané na bombě tohoto typu vážně nepracovali. Někteří výzkumníci se domnívají, že měla “anglický původ”, to znamená, že její plány pocházely z Anglie. Za tím se obvykle píše tečka, i když by mohlo být přidáno: …získané britskou zpravodajskou službou. Kde? V zemi, která byla lídrem v atomovém inženýrství, tedy v Německu. Zvláště když sám Robert Oppenheimer jednou přiznal, že tato bomba má “německý původ”. Pojďme zatím ale dál.
V celém tomto příběhu, o kterém se oficiální historie nezmiňuje, je ještě další tajemství: “Fat Man” byl testován jen v šetrných, skleníkových, laboratorních podmínkách a už po několika týdnech byl shozen na Japonsko. To byla rychlost! A to mluvíme o velmi složitém produktu, který je třeba otestovat a vyzkoušet, jak funguje v různých režimech, jinak by třeba ani nemusel explodovat a naopak se stát svérázným, ale vítaným darem pro Japonce.
Přeháním? Vůbec ne! Podívejte se na originální fotografie „produktu“, který byl v červnu 1945 testován s německým deficitním rozněcovačem v Los Alamos. Ty obrovské rozměry! Tehdy nebyl na světě žádný bombardér, který by byl naprojektován tak, aby mohl takový předmět svrhnout. Američané nemohli tento surový prototyp plutoniové bomby tehdy použít. Ve skutečnosti jim trvalo ještě několik let, aby ho zfunkčnili a zmenšili. A to znamená jen jednu věc: ano, vyzkoušeli a viděli, že to funguje, a že tedy – za pár let – budou mít své atomové bomby, a tak zatím svrhli na Nagasaki bombu přesně takovou jako v Hirošimě, to je – německou.
Ale zde vzniká nová otázka. USA oficiálně uznávají, že “Little Boy”, který zničil Hirošimu, nebyl vůbec testován! Řekli, že bomba je tak jednoduchá a spolehlivá, že to nebylo nutné. Jak to řekl Groves, byla to “dobře navržená konstrukce”, takže “test se nezdál být nutný”. Nevybuchlý “dárek” se Američané ani zde nebáli Japoncům poslat. Proč? Protože tato bomba byla testována mnohokrát a prokázala svou spolehlivost. Kým? Němci. Mnohé naznačuje, že “Little Boy” byl skutečně dílem Němců. Jejich původní plány jsou tajné dosud. Pokud by byly publikovány, jak tvrdí v USA, byli by prý schopni ji vyrobit dokonce i školáci. Skutečným důvodem, proč je to stále tajemstvím, však s největší pravděpodobností je to, že tyto německé výkresy a vysvětlení pod nimi jsou napsány v jazyce Goetheho a Schillera.
Nebyla to propaganda
Prohlášení o tomto faktu (bylo předloženo dostatek důkazů, abychom mohli použít slovo „fakt“) nás přivádí k tomu, že svědectví o německých zkouškách jaderných zbraní a o brzkém objevením se „zbraně odplaty“ nebyla jen goebbelsovskou propagandou. Nebyla v tom snaha nacistů povzbudit svá vojska procházející jednou porážkou za druhou, ani zklidnit hněvající se obyvatelstvo trpící pod bombami spojenců. To ve skutečnosti nebylo nutné. Němečtí obyvatelé byli oficiálně informováni o skutečnosti, že takové práce jsou v plném proudu a brzy nová mocná zbraň přinese ve válce revoluci. Musí jen ještě chvíli vydržet. A takové práce skutečně probíhaly. Jaderné zbraně byly testovány, a dokonce i použity. Dochovaly se dokumenty očitých svědků o obojím – včetně použití jaderných zbraní k prolomení sovětských pozic v Kurském oblouku. Na místě, kde k tomu došlo, se celý střelecký pluk – lidé i koně – změnil v popel. V podobné spojitosti je připomínán i Krym. Jaderné bomby byly testovány také na jih od Lübecku a na ostrově Rujána… Mussolini napsal krátce před svou smrtí, že Hitler má tři atomové bomby a je připraven je brzo použít, což způsobí zlom ve válce.
Proč je nepoužili?
Určitě ne kvůli lidstvu. Zcela jistě. Prostě Hitlerovi se opravdu asi nedostávalo času a jeho okolí možná i chuti riskovat použití nové strašné zbraně proti nepřátelům, přestože ti chovali vůči Německu nedobré myšlenky.
Aby mohlo skutečně dojít ve válce ke zlomu, dostupné zásoby jaderných zbraní nemohly stačit. Ano, bylo možné udeřit na Londýn ve světě první balistickou raketou střely V-2 s jadernou hlavicí se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Nebylo možné ji zachytit a sestřelit. Bylo také možné poslat dálkové bombardéry s několika bombami k úderu na New Yorku (v Norsku bylo shromážděno 40 letadel schopných transatlantického letu, jejichž posádky byly k tomu cvičeny). Bylo i možné svrhnout několik atomových bomb na postupující sovětské jednotky na jedné z front a zničit několik sborů. A bylo možné i nesvrhnout, pokud by bombardér s jaderným nákladem sestřelili nad vlastním území. Ale nic z toho by nezpůsobilo zlom ve válce. Stalina by v žádném případě jaderné zbraně nezastavily. Zato pomsta spojenců vůči Němcům by byla prostě strašlivá a žádné Německo by dnes už neexistovalo…
Jak tedy Němci získali vlastnictví jaderných zbraní, kdo a kde je vyráběl, a proč, když na to ještě měli čas, jich nevyrobili tolik, aby se je pokusili použít ve válce proti zbytku světa?
To je kolosální téma, které zde podrobně rozebírat není možné.
Velmi zkráceně k tomu alespoň pár poznámek. Groves samozřejmě neměl pravdu, když tvrdil, že jaderné zbraně v Německu nedosáhly výrobní etapy, protože to armáda neudělala. To německá armáda opravdu neudělala. Byla to mnohem zlověstnější a významnější organizace než Wehrmacht – SS, Himmlerův “černý řád”, který měl obrovský vědecký potenciál, finanční prostředky a armádu otrockých vězňů. V horách i jinde, v různých částech Německa a na dalších územích postavili unikátní továrny, které byly odolné vůči bombardování.
Zdá se však, že Himmler, stejně jako mnozí vůdci Třetí říše, nejpozději v roce 1944 ztratil víru ve vítězství, za což nacisté posílali obyčejné Němce na smrt, a podnikali aktivní zákulisní kroky k usmíření se západními spojenci. Přinejmenším proto, aby zajistili nacistickému vedení možnost uniknout zodpovědnosti, zajistili si bezpečné a pohodlné stáří někde daleko od Evropy, a aby i po válce zůstali v důležitých pozicích lidé naklonění nacistickým myšlenkám v zemích obsazených západními armádami.
Reichsfiihrer SS v tom zcela neuspěl – po válce musel spáchat sebevraždu, protože věděl příliš mnoho. Ale prvky této strategie zafungovaly. Po prudkých bojích v Normandii v roce 1944 a v oblasti Cách, posledním to výbuchu německé vojenské aktivity v souvislosti s propadem v Ardenách, poslední čtyři měsíce Němci válku na západní frontě jen simulovali, zatímco na východě probíhaly nelítostné boje. A než válka skončila, mnoho významných funkcionářů nacistického režimu společně se “zlatou stranou” zmizelo i s jedinečným vědeckým vývojem. Kdo jim pomohl a ukryl je? Je jasné, kdo a za co. Méně významní funkcionáři, kteří v období nacizmu moc nezazářili, si k odvedení pozornosti dokonce i trochu poseděli ve vězení, ze kterého však potom vyšli jako hrdinové a začali v poválečných letech v západních okupačních zónách tvořit novou vládu …
Plukovník Pash
Je zřejmé, že nějaká dohoda, jejíž součástí byly jaderné zbraně, musela být uzavřena. Není vyloučeno, že SS dokonce brzdili program jejich výroby, aby Hitler náhodou nepropadl pokušení je použít. Právě z těchto kruhů dostaly americké zpravodajské služby tip, kde a co by měly po obsazení Německa hledat na jeho okupovaném území, ale i v dalších evropských zemích.
Brilantní činnosti atomového specnazu „Alsos“, který vedl přistěhovalec do Spojených států Boris Pash (Boris Fjodorovič Paškovský, ruský pravoslavný kněz, který se stal plukovníkem americké armády), je toho jasným potvrzením. Z příkazu tohoto odvážného a rozhodného důstojníka, horlivého antikomunisty s nevídanými pravomocemi od samotného vrchního velitele západních armád v Evropě Dwighta Eisenhowera rozmístil americké sbory a divize pro obsazení částí Německa, patřící podle dohod Rusům a Francouzům. Dočasně, samozřejmě. Proč? Aby Pashovi spolupracovníci mohli odvézt vše, co mělo jakoukoli spojitost s německým jaderným programem – zařízení, „náplně“ pro bomby, vědecké a odborné pracovníky i cenné specialisty.
Za tímto účelem Američané “předběhli” Francouze na jihu Německa, kam byly dříve evakuovány mnohé německé jaderné objekty a vědecký personál, obsadili Durynsko a část Čech, ačkoli tato území měla být po dohodě se SSSR součástí sovětské okupační zóny. A dokud odtud neodvezli vše, co by „Alsos“ mohlo zajímat, Američané z těchto oblastí neodešli. Je možné, že obě atomové bomby, které byly zanedlouho svrženy na Hirošimu a Nagasaki, přivezli do Spojených států práv lidé Pashi.
A Japonci také
Ironií osudu je, že Japonsko, jehož atomový program nesl stopy německého vlivu, se tehdy už také chystalo vstoupit do klubu jaderných sil. Jen několik dní po atomovém bombardování Nagasaki Japonci provedli vlastní jaderný test na moři, a to úspěšně. Ale na použití jaderných zbraní bylo příliš pozdě, ačkoli jejich přítomnost v zemi zřejmě ovlivnila skutečnost, že kapitulace Japonska nebyla bezpodmínečná – svého císaře Japonci k trestnímu stíhání nevydali. Američané se s tím raději smířili, když si představili, jak by obrovská americká flotila, která byla shromážděna pro vylodění v Japonsku, byla zničena jedinou atomovou bombou.
Aby přesvědčili Japonce co nejdříve se vzdát, Američané na ně bez váhání svrhli dvě německé atomové bomby, aby pak v klidu mohli dotáhnout do konce výrobu svých vlastních.
A co SSSR? Díval se, seděl tiše; i on měl pár německých bomb a brzy měl mít vlastní. Ve skutečnosti SSSR a USA získaly vlastní atomové bomby přibližně ve stejnou dobu, Američané jen o trochu dříve. Ale to jim neumožnilo těsně po válce vydírat Stalina jadernými zbraněmi – ten totiž dobře věděl, že je zatím ve skutečnosti nemají a že ty německé bomby jim brzo dojdou.
(http://myslenkyocemkoli.blogspot.sk, foto: Shutterstock)
