Globální politika potřebovala zastavení socialistických změn v SSSR a likvidaci socialistického projektu v důsledku Stalinovy politiky, kdy hrozilo, že intelektuální kapacita sovětské společnosti při pokračování kurzu postačí na prohlédnutí marxismu a sama převezme otěže nadstátního řízení, což by byl konec dosavadního modelu globalizace založeného na podvodných filosofiích/věroučeních skrývajících vládu založenou na monopolu na lichvu a do řízení instalovaných uměle vytvořených sociálních skupin ( židovskou diasporou počínaje ).
Poststalinské vedení SSSR nemohlo otevřeně přiznat, že se mění kurz z cíle vybudovat suverénní velmoc a socialismus na cíl být surovinovým přívěškem západu. Nezbylo než čekat na vyčerpání a přežití stalinovy epochy a mezitím vhodným způsobem sabotovat SSSR. Společnost si nevšimla této změny směřování, protože ideologie je už hierarchicky třetí úroveň řízení. Marxistickou terminologii používal jak Stalin při realizaci politiky budování skutečného socialismu, tak odpůrci jeho politiky pracující ve všech oblastech proti získání státní suverenity a budování skutečného socialismu.
V roce 1956 světu představili zprávu o „Kultu osobnosti“ Stalina. Podstatou této zprávy bylo to, že tímto dali západní antisovětské propagandě z oficiálních sovětských míst potvrzení (munici) např. toho, že:
– Všechny úspěchy SSSR, které byly tak nadšeně sdělovány celému světu, nebyly nic víc než mýtus, protože válku SSSR vyhrál jen proto, že zastavil nepřítele tím, že jeho postup zastavil těly mrtvých vojáků.
– Ekonomika SSSR není schopna zajišťovat skutečné potřeby společnosti.
– Celá země je všeobecným gulagem, kde vládne pouze strach a hrůza atd.
A z to všeho obvinili Stalina; a proto by průměrný obyvatel Západu měl být vděčen osudu za to, že žije na Západě a západní představitelé za to, že mohou, byť za vysokou cenu, ochránit své obyvatelstvo od hrůz totality.
SSSR se sám vzdal propagandy převahy sovětského způsobu života a ekonomiky prostřednictvím smysluplného (obsahového) srovnávání se západním způsobem života. Nekriticky se chválil SSSR a na západ se nadávalo jen z principu: prezentoval se jako špatný, aniž by se odhalila podstata klamu ( úvěrové hospodářství ).Tento typ prezentování informací je založen na principu “od protikladu”. Tj. sovětská propaganda začala dosahovat opačných cílů, než deklarovala.
Chruščovská ,,revoluce” let 1956 – 60 spočívala v tom, že po patnáctileté pauze vracela moc partijnímu aparátu na všech úrovních, počínají partkomy (stranickými komisemi) podniků a konče CK KSSS. V roce 1956-1960 byl likvidován nestátní sektor ekonomiky ( průmyslová družstva v počtu 140 000 skupin zajišťující 9% sovětského HDP ) zabezpečující produkci značné části zboží (oděvy, obuv, nábytek, hračky, apod.), potravin ( ovoce, mléčné výrobky, maso, vejce, ryby = v menších městech potom tyto základní potraviny zmizely z prodeje ) a služeb. V procesu zániku družstev byla individuální licence na výrobu zakázána a postupně tak ze sovětské společnosti mizela i pověstná móda ze Stalinovy epochy ( háček byl v tom, že se hlavní část tohoto zboží nevyráběla ve státních podnicích, ale v družstvech a přitom se jejich produkce prodávala v normálních státních obchodech ) a objevily se obchody s nedostatkovým zahraničním zbožím ( u nás známé jako Tuzex ). V roce 1957 byl likvidován Státní plán a ministerstva odvětví ( kromě obranných ). Takto zmizela efektivní kombinace plánované a tržní ekonomiky a nebyla nahrazena ani jednou, ani druhou. Cílem poststalinského vedení bylo zdiskreditovat samotnou myšlenku socialismu. Dnešnímu člověku se to bude možná zdát podivné, ale tehdy skutečný socialismus nebyl jen nějakou ( sovětskou ) ideologií, ale především představoval tyto hodnoty:
– důvěru ( víru ) v hodnoty a ideály člověka
– tvoření společné budoucnosti
– emancipaci skrze vědění ( dostupné praktické návyky a vzdělání )
– sociální spravedlnost
Podvod minimálně druhé poloviny Studené války ( oficiálně 1946 -91 ) lze jednoduše doložit následujícími údaji.
Jakmile kapitalistické USA vyhlásily default ( konec zlatého standardu ), nejenže SSSR mohl ukotvit ekonomické vítězství svého socialistického systému, ale reálně mohl nahradit (padlý) dolar svým rublem, ve kterém by se tak propříště vypořádávaly mezinárodní obchody. Tímto krokem by se velmi významně posunul k celkovému vítězství nad svým ideologickým protivníkem. Za tím účelem bylo potřeba, aby SSSR i nadále zvyšoval tlak v hlavních směrech soupeření:
1)Posílit ideologickou konfrontaci
2)Přitvrdit rozpočtové problémy USA, které odmítnuly (navzdory slibům a smlouvám) vyměnit dolary v držení ostatních zemí za zlato – a tímto tedy poněkud neslavně plně skončil tzv. systém zlatého standardu (kde ta finální verze znamenala americký dollar = jediná světová měna podložena a směnitelná za zlato). Zřejmě aby nedošlo k celosvětové finanční krizi – byl navržen a přijat (kým a jak by bylo také zajímavým tématem) systém nynější, založený na tzv. “plovoucích kurzech” měn.
3)Posílit problémy spojené se světovou ropnou krizí, kdy OPEC ( organizace zemí vyvážejících ropu ) po svém ustavení v roce 1960 začal vytlačovat americko-britské kartely a BP se Shell,
který vládl nad těžbou a prodejem ropy od roku 1928. Do roku 1960 se mu dařilo snižovat cenu tzv. arabské lehké ropy až na 1,76 dolaru za barel ( 158,97 litru ), ale poté co se k OPEC přidal Irák, Libye ( důvod jejich destrukce o třicet let později ) a Alžírsko znárodnilo v roce 1971 svoji produkci a dopravu ropy, se zvýšila ceny tzv. lehké arabské ropy na 5,11 dolaru v říjnu 1973 a 11,50 na konci tohoto roku. Nakonec cena ropy přesáhla hranici 40 dolarů za barel.
Avšak sovětské (Brežněvovo) vedení se v tomto období zachovalo přesně naopak. Tím nejen že zachránil USA od úplného ekonomického kolapsu, ale ve skutečnosti stabilizoval celosvětový kapitalistický ekonomický systém, když mu, na úkor zemí třetího světa i Evropy, poskytl dostatek svých reálných zdrojů, výměnou za bezcenné papírky s čísly a obrázky (dolary). USA po druhé světové válce skrze Marshallův plán ovládli 16 evropských zemí. Růst amerických investic v západní Evropě dosáhl za dvacetiletí 1950 – 70 dvanáctinásobku, v zemích Evropského hospodářského společenství dokonce osmnáctinásobku. Americký kapitál se zde usídlil natolik pevně, že už ani nemusel dovážet finanční prostředky z USA, ale znovu investoval ty zisky, které zde získal. Nejnázornějším příkladem byla Británie. Proto ji také de Gaulle označil za ,,trojského koně” USA: americkým firmám patřilo 70 procent všech zahraničních investic! USA držely západní Evropu pevně pod otěžemi petrodolarů. Nicméně záchrana dolaru nebyl jediný krok, který vedení Sovětského svazu učinilo proto, aby zachránilo celý kapitalistický ekonomický systém od kolapsu. Pokud by SSSR odhalil americký „měsíční podvod“, nejen že by to vedlo k naprosté ideologické porážce USA/UK, ale rovněž by to dramaticky zvýšilo jejich ekonomické problémy – jak víme, nikdo nemá rád lháře. Lidé by jim přestali věřit v ideologických otázkách, byznysmeni by zajisté odmítli nadále podporovat americkou ekonomiku, účastí svých investic (v různých formách) v ní, nejen v podobě přímého spolufinancování kosmických projektů, ale i ukončením spolupráce v ostatních oblastech podnikání. Jedním z těchto kroků byl ten, že Sovětský svaz začal s masivními prodeji své ropy na světových trzích. O tom, jak rostla těžba ropy v SSSR svědčí následující údaje.
Rok 1950 – 38 milionů tun. Rok 1960 – 148 milionů tun. Rok 1970 – 353 milionů tun. Rok 1980 – 603 milionů tun.
Již na počátku roku 1960 vytěsnil SSSR Venezuelu z druhého místa na světě mezi producenty ropy. V roce 1970 export ropy a ropných produktů ze SSSR činil 95,8 milionů tun, z nichž 54 % směřovalo do zemí socialistického tábora, 43% do vyspělých kapitalistických zemí a 3% do zemí rozvojových. A objemy těchto exportů i nadále rostly:
V roce 1972 činil vývoz 107 milionů tun. V roce 1975 činil vývoz 130,4 milionů tun. V roce 1977 činil vývoz 161 milionů tun
Jeden z architektů strategie ,,vázání problémů” – Kissinger představil projekt ,,výstavby stabilního světového pořádku” za pomoci Sovětského svazu. Britský časopis Economist z 23. září
1972 uvedl, že ,,by se jen stěží daly najít dvě země, které se navzájem v hospodářském smyslu doplňují tak dobře jako USA a SSSR”. V roce 1972 byl v Rakousku vytvořen první Americko-Sovětský prognostický ústav, tyto instituce do roku 1976 vznikly po celém území SSSR ( v letech 1984 – 85 potom ve všech státech východního bloku) Roku 1973 otevřely v Moskvě svá zastupitelství americké banky a firmy jako například Chase Manhattan Bank, Bank of America, First National City Bank, Pulman, Occidental Petroleum, General Electric, American Express, Pan American a další. Americké banky začaly masově investovat v Sovětském svazu, mj. do rozvoje těžby zemního plynu a jeho zkapalňování pro přepravu do USA. Ať už šlo o projekt ťumenských nalezišť do Murmanska ( konsorcium společností Tenneco, Texas, Eastern a Brown and Root mělo dodat zařízení v hodnotě 4 miliard dolarů ), nebo o jakutský projekt ( spoluúčast firem Occidental Petroleum, El Peslo a japonských korporací za pětadvacetileté dodávky plynu v hodnotě 10 miliard dolarů). Na zasedání sovětsko-americké obchodní komise v říjnu 1973 bylo také v podstatě dohodnuto, že vzhledem k obrovských energetickým možnostem se bude na území SSSR organizovat produkce náročná na energii – americké společnosti dodají stroje, zařízení a suroviny, SSSR bude platit tyto úvěry vývozem konečné produkce do USA. Šlo o podniky na výrobu čpavku, metanolu, syntetických hmot, mědi, hliníku, feromanganu, etylénu apod. Na obchodním principu za účasti 67 amerických firem se začala rozvíjet výstavba Kamazu – závodu na výrobu těžkých nákladních automobilů. General Motors stavěly automobilky na Sibiři. Tím, že SSSR udržel USA vytvořil smrtící smyčku kolem zemí OPEC a třetího světa, když tyto již v roce 1981 dlužily 500 miliard dolarů finanční oligarchii.
I přes snahu o likvidaci socialismu prováděnou Chruščovem a jeho týmem, nakonec na přelomu 60/70 let začínalo být jasné, že základy položené ve stalinské epoše jsou příliš silné a životaschopné. Brežněvův kabinet proto záměrně nevyužil 160 miliard dolarového aktiva, získaného v 70. letech prodejem ropy ke stabilizaci zemědělství a výstavbě lehkého průmyslu. V zemích Východního bloku se prosazovala silná centralizace, kterou stupňovali jak národohospodáři ze SSSR, tak zahraniční korporace, pro které bylo výhodnější jednat s nejvyššími představitele jako garanty podnikání ve společných projektech. Přitom se prosazovala strukturální přeindustrializovanost po vzoru marxistické výroby výrobních prostředků. Například 15 milionová ČSSR vyráběla příliš široký sortiment komponentů – asi 80 000 ze 120 000 existujících, což odpovídá národohospodářskému celku o minimálně 90 milionech obyvatel s vlastními zdroji, integrovaném do mezinárodní dělby práce. Toto mělo negativní ekologické i ekonomické důsledky. I přes nepříznivý ekonomický vývoj ( mj. způsobující pokles reálných mezd v 80. letech ) byla provedena nová investiční vlna, která dosavadní strukturální bázi jen kvantitativně rozvíjela, v důsledku čehož kleslo procento Československých výrobků na špičkové světové úrovni z 20% roku 1960 ( tento údaj byl lepší než u mnoha západních států ) na 2% roku 1980.
Vyrostl stínový SSSR-2. Nikoliv stínová ekonomika, ale stín SSSR svázaný jak se svojí stínovou ekonomikou, tak se západním kapitálem, jeho nadnárodními strukturami a západními zpravodajskými službami. Fenomén band výrostků objevující se na západě, který dorazil i do SSSR byl dalším z řady pochmurných výsledků krize pozdní sovětské společnosti v procesu destalinizace. Tento stín za Brežněva znal své místo a čekal na svůj čas. Od poloviny sedmdesátých let se připravoval a po nástupu Gorbačova zcela odstranil fasádu SSSR-1. Reálný
SSSR v počátcích let 1980 vypadal jako blahobytná fasáda se snědenými vnitřnostmi. KGB přitom soudě podle obsahu svých zpráv věděla velmi dobře, kde je příčina problémů: ,,…likvidace ekonomických mechanismů stalinské epochy, korupce ve stranickém aparátu a v sektoru státná správy vedly ke zrodu ilegálních podniků a způsobily vznik vrstvy spekulantů, úplatkářů a rozkradačů. Podvodníci nejrůznějšího kalibru, kteří mají přístup k nedostatkovému zboží, se často stávají objektem zájmu zločineckých autorit. Vůdci podsvětí tak získali spolehlivý a perspektivní zdroj příjmů…” – stojí například v analytické zprávě ( pro interní účely ) ministerstva vnitra začátkem 70. let.
Strach pozdní sovětské nomenklatury před Stalinem je strach „stínového SSSR“ před původním programem. Strach parazita před zdravým organismem, strach před národem. Namísto korupce je třeba hovořit o podvracení systému, který měl svého času kvantitativní charakter (až do poloviny sedmdesátých let, kdy do země začaly proudit ropné dolary). Všimněme si, že i po připravených pádech režimů Východního bloku v letech 1989/90 došlo k přesunu dalších bohatství států RVHP do spřízněných západních bank a průmyslových skupin.
KDO JSOU ,,ONI”? TROCKISTA USVĚDČUJE VYKONAVATELE PROCESU GLOBÁLNÍHO ŘÍZENÍ
Pro zjištění toho, co se vlastně stalo se musíme vrátit do roku 1938. Dnes nám všem tvrdí, že ,,stalinské procesy” byly vykonstruované. Není to pravda, mocní nechtějí, abychom věděli o co v těchto procesech šlo. Stalinskému aparátu se totiž podařilo ještě více – skřípnout chapadla globální chobotnici, která skryta parazituje na našich životech. Tzv. Moskevské procesy a proces s ,,jednadvaceti” byly velice autentické, akorát zavádějící byly pojmenování činnosti obžalovaných jako např. ,,trockistické teroristické centrum” a to z důvodu, že by tehdejší veřejnost nepochopila pravdu ( o zednářích nebo o financích schovaných za Marxem ). V tomto článku Vám přináším unikátní přepis záznam výslechu NKVD z 26. ledna 1938. Vyslýchán byl zakladatel Komunistické Internacionály Christian G. Rakovský vyšetřovatelem majorem NKVD Gavrilem Kuzmiem. V přepisu užívám zkratky “KU” ( vyšetřovatel ) a “RA” ( jako Rakovský ). Rozhovor začal o marxismu:
KU: A nejsou snad i přesto pravdivé?
RA: Ano, jsou pravdivé ještě tak pro vedoucí stranických buněk, pro byrokraty a pro masy, tedy jsou vhodné pro lidi, kteří pracují na úrovni členské základny. Takoví tomu musí věřit a doslova to opakovat… poslouchejte mě teď přátelsky a důvěrně: s marxismem se to má stejně jako s antickou esoterickou věroukou – její věřící musí a smí znát jen to základní, hrubé. Když se má vybudit víra, je to pak stejně nezbytná zásada pro náboženství i pro revoluci.
KU: Chcete mi snad odhalit nějaký mysteriózní marxismus, něco na způsob nového svobodného zednářstva?
RA: „Komunismus musí triumfovat, protože jeho nepřítel mu ten triumf zařídil.“ – To je vůdčí teze. Existuje snad na světě větší ironie?
RA: Ale kdepak, zde nejde o žádnou antitezi. Marx z taktických důvodů klame o zdroji rozporů v kapitalismu, nelže však o jejich viditelné existenci. Marx věděl, jak se tyto rozpory produkují a zostřují se až do konečné anarchie kapitalistické produkce coby přípravy komunistické revoluce. Věděl, že se budou všechny tyto příznaky krize dít a věděl také, jak se budou dít – protože znal ty, kteří je produkovali…. Jeho autorská fantazie staví masám před oči asi takovéto ztělesnění „kapitálu“: břichatý průmyslník s brazilským doutníkem v tlamě, přesyceně říhající a svádějící ženy a dcery dělníků… Na druhé straně si ale připomeňte Marxovu krotkost a měšťáckou ukázněnost vždy, kdy nadhazuje finanční otázku. V peněžnictví už Marx onen proslulý vnitřní rozpor kapitalismu neukazuje. Finance jako jsoucnost sama o sobě pro něho jakoby neexistují, a obchod a peněžní trh jsou jenom důsledkem špatného kapitalistického výrobního systému, jsou mu podřízeny a jím určovány. Ve finančních otázkách se tedy Marx jeví jako reakcionář, a také jím k velikému překvapení mnohých byl….
RA: Naposledy třeba ve Španělsku. Vy to opravdu nevíte? A teď mi upřímně řekněte: Nepřipadá vám to přinejmenším neobvyklé, když vidíte takovou pozoruhodnou shodu mezi internacionálními financemi a internacionálním proletariátem? Dalo by se říci, že jeden je zrcadlovým obrazem druhého. A je-li jeden z nich jen zrcadlový obraz, pak je jím proletariát, protože je novější než finance.
RA: Objektivně nahlíženo jsou identické! Jak jsem již ukázal, je to kominterna, která podporována reformisty a celým odborářstvím vyvolává anarchii produkce, inflaci, bídu a beznaděj v masách. A mezinárodní finance, vědomě nebo nevědomě podporované financemi soukromými, tyto podmínky ještě zhoršují a rozmnožují. Už si tedy umíte představit důvody, pro které Marx skrýval vnitřní rozpory financí, jež mu jinak jako bystrému pozorovateli nemohly být neznámy. Ve financích našel spojence, jehož jednání – objektivně nahlíženo – bylo revoluční a již tehdy mělo mimořádný význam….finančník a komunista – oba jsou internacionalisty! Oba,
byť různými prostředky a pod rozličnými záminkami, bojují proti měšťáckému státu. Marxista proto, aby takový stát vtělil do svého komunistického nadstátu, je tudíž internacionalistou….Podívejte se, právě jsem mluvil o minci, a přirozeně že si vybavíte její fyzickou podobu z kovu nebo papíru. Kdepak, to co si teď představujete, to nejsou peníze! Obíhající, takříkajíc fyzické peníze, jsou už skutečným anachronismem. Pokud ještě vůbec kolují, pak je to pro jejich činnou službu, ale hlavně z jednoho praktičtějšího důvodu – totiž k udržování iluze, fikce….Tituly, poukazy, šeky, směnky, indosamenty, kursy, platby a čísla, pořád znovu čísla a čísla – to všechno náhle zaplavilo národy jako spuštěný vodopád. Co byly proti tomu kovové a papírové peníze? Ale „Oni“ jako velice jemní psychologové dokázali při své beztrestnosti, umožněné jim téměř všeobecnou nevědomostí, ještě mnohem víc. Aby si opatřili obrovské toky peněz a mohli je prakticky až do nekonečna nasazovat do svých akcí rychlostí myšlenky, stvořili úvěrové peníze… abstrakci, vymyšlené jsoucno… kredit… už mi rozumíte? Podvod, falešné peníze se zákonným kursem. Jinými slovy, abych mluvil srozumitelněji, banky, burzy a celý ten finanční systém je jediná gigantická mašina k páchání zločinu proti přirozenosti, totiž k zločinu nechávat peníze produkovat peníze, což je jasný atentát proti národohospodářství. A v případě finančníků je to navíc i lichva. Kreditní, tedy fabrikované peníze jako kapitál vysoko překračují peníze skutečné. Když se vezme v úvahu, že bankám nepřináší úroky skutečný kapitál, ale kapitál neexistující, pak je takové získávání peněz z úroků ještě neoprávněnější než získávání úroků ze skutečného kapitálu, protože v tom prvním případě se bankám kapitál podvodně zvyšuje. Představte si, pokud to svedete, několik málo lidí s neomezenou mocí jako vlastníky veškerého reálného zboží světa, kteří se tím také stávají neomezenými diktátory všech hodnot v oběhu, tedy diktátory výroby i distribuce. Nebo ještě jinak řečeno, jsou diktátory práce i spotřeby.
KU: To je klamný pohled. Finance, tak jak je definoval Marx a především Engels, jsou určovány kapitalistickým výrobním systémem. Souhlasí?
RA: Souhlasí, ale přesně naopak! Systém kapitalistické výroby je určován financemi. To, co říká Engels a dokonce se pokouší dokázat, není právě ten nejpřesvědčivější doklad tvrzení, že finance jsou určovány a ovládány buržoazním společenským výrobním systémem. A protože je tomu tak, jak vám říkám, nechtěli Marx s Engelsem odhalovat nebo dokonce usvědčovat finance, tento nejmocnější nástroj revoluce, proti němuž je kominterna doslova hračkou pro velké děti. Právě naopak! Marx a Engels museli využít svého nesporného vědeckého talentu k „zakamuflování“ pravdy v zájmu revoluce. A také to s úspěchem udělali.
KU: Vidíte! Vzpomínáte si, jak jsem vám říkal, že pokud finančníci z New Yorku připravují revoluci, činí tak bezděčně? RA: Důvod, pro jaký Engels a Marx kamuflovali pravdu, platí i pro Lva Trockého.
KU: Finančníci jsou bezděčnými revolucionáři a jsou jimi objektivně pro svou duševní neschopnost vidět konečné důsledky svého počínání.
RA: A tomu opravdu věříte? Věříte, že tito skuteční géniové jednají bezděčně? Máte skutečně lidi, které dnes uctivě poslouchá celý svět, jen za pár idiotů? To by byl příšerný rozpor s logikou
RA: Jednoduše to, že jsou objektivně i subjektivně revolucionáři, a to zcela vědomě.
KU: Bankéři? Šílíte…
RA: Já ne. A vy? Zamyslete se nad tím ještě jednou.
KU: Když už bych měl jako vy věřit – a také již skoro věřím – že drží univerzální hospodářskou moc, co by si potom mohli ještě přát?
RA: Jak jsem již řekl: Totální moc! Takovou moc, jakou má Stalin nad Sovětským svazem, ale univerzální.
KU: Dobrá, skončeme tu schovávanou! Kdo to jsou „Oni“?
RA: Vážně si myslíte, že bych tu teď seděl jako vězeň, kdybych na to znal odpověď?
KU: Neřekl jste snad sám, že to jsou bankéři?
RA: Já ne. Upamatujte se dobře, že jsem vždycky říkal jen „mezinárodní finance“, a když jsem je chtěl pojmenovat osobněji, říkal jsem „Oni“ a nic víc. Je jisté, že sami politici a bankéři jsou také jen nastrčené figury, i když je jejich význam značný a oni sami vypadají jako jediní skuteční původci světových událostí…. Představte si, že by dnes Stalin ovládal Sovětský svaz bez drátů, zdí, stráží a s nijak většími zárukami bezpečí vlastního života, než jaké má každý obyčejný občan. Jak by se mohl chránit například před atentátem? Jednoduchým, ale nejúčinnějším prostředkem každého konspirátora: anonymitou! …Kdo jiný by to dokázal! Jen ti samí, kteří zařídili, že Lenin mohl klidně projet napříč celým válčícím Německem. Když v Anglii také dokázali vytáhnout Trockého z lágru v Kanadě a zařídit mu nerušený průchod všemi spojeneckými kontrolami až do Ruska. Jenže Lenin, opilý mocí a podporovaný Stalinem, který již moc také ochutnal, a následován národně-ruským křídlem strany, se prosadil silou. A tak se zrodil „socialismus v jedné zemi“, to znamená nacionální socialismus, který dnes ve Stalinovi dostupuje svého vrcholu.
Kdo jsou tedy ,,oni”? Myslíte si, že dolarový miliardáři a část viditelné mezinárodní parazitické ,,elity” jako klany Rothschildů nebo Rockefellerů? Ne, nikoli nutně – většina z nich je pouze součástí ,,programového modulu” – tj. operuje víceméně v právně formalizovaném ( strukturním ) prostředí bank, korporací či politiky. Skutečná moc je však neslučitelná s publicitou a nachází se ve strukturně nelokalizovaném prostředí. Rockefellerové a další nejsou mozkem, ale nástrojem: zkrátka podporují co jim vyhovuje a brzdí/likvidují, co jim překáží. Skrytým nepřítelem jsou autoři, znalci, patroni a administrátoři koncepcí a paradigmat ( tak jak jsme to výše viděli na příkladu marxismu ), podle nichž většina uvažuje ,,samo-sebou” , ale které jsou statisticky řízeny v objektu řízení ( společnosti ) a na základě analýzy a prognózy vývoje ze strany subjektu řízení ( skryté ,,elity” ) bývá upravována výsledná prezentace namixováním koktejlu lží, polopravd a mýtů s cílem získat statisticky většinovou průkaznou kontrolu nad
podvědomím/vědomím jednotlivců, cílových sociálních skupin a celé společnosti. Fintou je odhad úrovně chápí cílové skupiny. Je jedno kdo konkrétně aktuálně tyto procesy řídí/udržuje, tito aktéři se obměňují. Záleží na tom tyto procesy identifikovat, dostat do vědomí společnosti a začít je řídit podle našich zájmů a podle objektivních zákonitostí.
Použitá literatura:
V.V. Pjakin – Západ a SSSR: Jak ve skutečnosti probíhala “Studená válka”
Milan Syruček: Kissinger ve službách Bílého domu
Zpřístupněné Moskevské archivy
Zděněk Šámal – Ruské mafie
Valerij Torgašev – Stalinský SSSR a chruščovská parodie na něj
Daniel Novák
(DNo, ceskoaktualne.cz, foto: archiv)
