Touha člověka po ovládnutí a vládě je také tady od nepaměti. Ať již vláda nad přírodou anebo vláda nad lidmi samotnými. Kolik takových vládců zažila jen nedávná historie. Touha člověka nebo skupiny vládnout nad jinými je vlastně téměř přirozenou a vrozenou vlastností. A učíme se jí od dětství. Ať již ve sportu, ale už samotná touha vyniknout a být jedinečný je nám všem dána. Pak přijde tlak společnosti a většinou jsme nuceni svoji touhu po něčem výjimečném vtěsnat do každodenních starostí o sebe a svojí rodinu. Náš přístup a touha po vzdělání je kromě rodinných základů tím hlavním, co nás stále žene dopředu. A s námi i celou společnost.
Síla davu a svoboda
Snažíme se většinou dostat do davu, do skupiny lidí, která má určitou sílu. V jednotě je přeci prý síla. A právě takovou jsme měli poté, co jsme si znovu mohli sáhnout na svobodu. Naše touha po svobodě byla motor, který nás hnal do nového života. Euforie těch dnů po 17.listopadu 1989 byla neuvěřitelná. Národ se sjednotil a byl plný očekávání. Přesto byli již tehdy lidé, kteří byli lépe připraveni. Například pracovníci PZO, tedy podniků zahraničního obchodu, se zahraničními partnery spolupracovali již tehdy. Mnohdy se stalo, že jen převzali oficiální zastoupení firmy, se kterou již dlouhá léta spolupracovali. Pak teprve přicházeli lidí, kteří si odvážně nacházeli své partnery. Stejně tomu bylo i u ředitelů velkých firem. Byli v zásadě dvě možnosti. Buď příliv zahraničního kapitálu a tím de facto zemi privatizovat anebo se pokusit vytvořit skupinu vlastních aktivních lidí, kteří budou moci navazovat na svoji rodinnou tradici. Zvolila se kombinace a je dnes velmi odvážné ukazovat, co se mohlo tehdy udělat lépe. Určitě mohlo, ale s odstupem času a vědomostmi dopadů dneška se to hodnotí a vidí daleko kritičtěji, než by se mělo. Po bitvě je generálem každý. Tehdy bylo velmi složité nastartovat obvyklé principy demokracie. Nezapomínejme, že komunisté zde byli stále, příslušníci StB také a v té době zde byla také skupina vojáků SSSR. Je otázkou, jakou roli sehrála jejich přítomnost v době těsně po listopadu 1989 a zda-li nevypořádání se s komunistickou minulostí nebylo přímo navázáno na jejich přítomnost zde. Myslím si, že jen málokdo opravdu věděl, jakou roli zde sehrála tato cizí armáda. Postupně se ukazuje, že poměrně značnou. Z tohoto pohledu se jeví postup Václava Havla jako jasně pragmatický a možná i málo doceněný.
Představy a realita
Vyrazili jsme vpřed. Mysleli jsme si, chyba byla pouze v systému. Že jeho pád nejen, že nastolí svobodu a demokracii, ale že automaticky přijde blahobyt. Po krátké době, kterou je potřeba projít, se budeme mít všichni dobře, aniž se budeme muset snažit. Prostě jakýsi kapitalistický socialismus. Nic z toho se však nestalo. Brzy se ukázalo, že jsou lidé aktivní, kteří se o věci zajímají a poté ti, kteří spíše touží a sní o tom, že by to mohlo někdy být. A hlavně, že jim to zajistí stát. Jak se říká, demokracii bychom zde měli. Teď ještě nějaké ty demokraty. Z možných typů demokracie jsme zvolili parlamentní. Nakonec dvoukomorovou, i když si dobře vzpomínám na to, jak vysmívanou komorou byl Senát. Dnes se ukazuje, že je nejen platným nástrojem, ale že mnohdy nestačí a objevuje se i třetí, nepopsaná třetí komora, a tou je Ústavní soud. Kolikrát se již na tuto strukturu poukazovalo. Parlamentní demokracie dala prostor lidem se nejen vyjádřit k různým problémům, ale také se pokusit aktivně vstupovat do politiky na různých úrovních. Ať je to do místní, krajské nebo tzv.vysoké politiky. V době začátků naší nově obnovené demokracie bylo slovo a povolání politik bráno s úplně jinou vážností než dnes. Politik je zástupce lidu. A je zvolený do Parlamentu. Lidé tudíž očekávají, že bude plnit jejich přání. Problém nastává v okamžiku, kdy se v Parlamentu střetávají pohledy na svět a na řízení společnosti. Parlament ve své škále odráží stav společnosti a její přání. Mnohdy pojem demokracie končí v momentě, kdy nejsou dostatečně prosazeny moje myšlenky. Pokud se neodráží dostatečně můj pohled na svět, je politik brán jako špatný, který se jistě zaprodal určité skupině lidí, kteří chtějí prosadit své zájmy. Ostatně kdo nechce prosadit svůj zájem. A nemusí to být jen v Parlamentu a vysoké politice. Děje se to v rodinách, obcích i krajích.
Pravda většiny je relativní
A ne vždy musí platit, že má většina pravdu. Někdy se stává, že i samotný jedinec, tolik zatracovaný může mít v konečné fázi pravdu. Ale společnost postavená na tom, že většina se nemýlí, může mít fatální důsledky. Ostatně totalitní režimy dvacátého století budiž nám jsou dostatečným mementem. Přesto se takový způsob uvažování vrací. Lidé začali být unaveni z toho, že museli být sami aktivní a začali znovu toužit po jistotách i za cenu ztráty vlastní svobody. Určitá rezignace na spoluzodpovědnost za vývoj společnosti je velice patrná. Po první přímé volbě prezidenta, která nejen, že nebyla příliš připravená legislativně, se znovu ukázala stará bolest české společnosti. Závist a pohrdání pro ty, kteří se o něco snaží a jsou aktivní, dostala znovu zelenou. Lidé se středoškolským a nižším vzděláním se vrhli na vysokoškoláky s tím, že se honí za tituly, že jejich vzdělání není adekvátní atd. Co však právě těmto kritikům brání v jejich celoživotním vzdělávání a vůbec touze po vzdělání? Každý má ve společnosti své místo. A je nesmyslné se navzájem osočovat. Někdy je právě u lidí s nižším vzděláním cítit strach a nenaplněné vlastní ambice. Přímá volba prezidenta ukázala, že stále je hlavní získat masu, tedy ne lidi inteligentní, aktivní a přemýšlivé, ale především ty, kterým stačí to, čím jsou.
Dnes vítězí populismus
Populistická rétorika dnes vítězí. Prezident republiky, který v nepřipravené přímé volbě nedostal jasně vymezená pravidla a mantinely, se rozhodl si hřiště vytyčit sám. Za podpory svých voličů. Jelikož v přímé volbě zvítězil levicový prezident, pak jsou mantinely vytyčeny právě touto skupinou voličů. Tedy více k průměrnosti a podprůměrnosti a více také k vládě lidu. Více k tomu, aby se lidé mohli více vyjadřovat v referendech k věcem obecným. Jenže i taková iniciativa má své meze. Jde sice o náznak vlivu přímé demokracie, ale opravdu jen o náznak, protože do zásadních věcí nebude moci občan stejně promluvit. A je nutné mluvit do marginálií? Je tak bohatý náš rozpočet? Ale politické body se na tomto tématu získat dají. Ukázat lidu, že jeho vláda a jeho hlas má váhu a že si může v referendu říci své. Může si říci, ale není mu to stejně nic platné v momentě, když je předložen zákon ve stávající podobě. Jedná se tedy jen o pozlátko. Hození možnosti hry pro ty, kteří stále reptají, že se jim něco nelíbí. Ostatně premiérů máme poslední dobou plnou ulici. A těch, kteří vědí, jak řídit Českou televizi také. Většina z nich by sice nedokázala v televizi uvést ani předpověď počasí anebo pořad Chcete mě, přesto právě tito lidé mají jasno v tom, jak má vypadat zpravodajství veřejnoprávního média. A je výrazem zoufalství a nedostatku argumentů, když je vypískána Česká televize, když chce informovat z místa dění. Možná si nepřáli účastníci demonstrace či její svolavatelé, aby se o jejich protestu informovalo přímo a živě. Možná si za svými názory tolik nestojí. Nejinak tomu bylo i při útoku na zástupce Českého rozhlasu. Ostatně, když prezident republiky nepřímo kritizoval Tomáše Halíka za jeho prohlášení, dopustil se i on sám nepřesnosti. Pokud by jeho výrok a jiné platili opravdu přesně, pak i on sám se může právě vedle Tomáše Halíka i Jiřího Paroubka postavit. Ať již svými výroky na adresu obyvatel v roce 1992, kdy se již mluvilo o podmínkách zákona o referendu, tak i ve svých narážkách na novináře. A také politiky. Neměl by se právě prezident řídit tím, co říká a dodržovat svá slova?
Referendum a odpovědnost
Prezident republiky dal naději občanům v dělnických profesích, že mohou zvítězit nad těmi, kteří mají vysokoškolské vzdělání a jsou aktivní. Přiblížil tím politiku lidem. Ale mají lidé o politiku zájem? Je sice hezké, budou-li se moci vyjadřovat občané v referendu k různým otázkám, ale jakou odpovědnost budou za své rozhodnutí mít? Již proto, že ne pro všechny politiky bude takové rozhodnutí závazné. Podle mého názoru by bylo daleko lepší, kdyby bylo více umožněno lidem vstupovat do politiky na různých stupních. Aby se více lidí přestalo bát a svoje názory se snažili prosadit v rámci současného parlamentního systému. Aby občané měli potřebu se znovu vrátit k občanské společnosti a tak prosazovat svoje názory. Nemyslím si, že v současné době je nejlepší aktivitou protestovat na ulici. Jakou odpovědnost za chod společnosti takové demonstrace mají. Každý má samozřejmě právo vyjádřit svůj názor, nicméně daleko více by bylo potřeba vyjadřovat své názory na podkladě také odpovědnosti za ně. Již proto, že se blíží také tzv. čtvrtá revoluce. Tentokrát kybernetická, která zásadně změní dosud zaběhlé postupy.
Co mohou přinést změny
V současné době dopady čtvrté revoluce nejsou zatím tak patrné, ale již začala. Vlastnictví majetku v rámci ní bude pozvolna přeměňováno do sdíleného vlastnictví. Tento krok již nastal v souvislosti s procesem maximální transparentnosti a politické korektnosti. Více práce bude svěřováno technice a již dnes se přemýšlí o postavení zaměstnanců. Odbory se snaží o těchto otázkách velmi živě diskutovat. Otázkou je, zda-li jsou právě ony tím, které zaměstnance chrání. Zdá se tedy, že v budoucnu budou i volby řešeny elektronicky. Podle mého názoru však by to nebylo příliš moudré. Měl by se totiž stále udržovat postoj člověka, který pro to, aby vyjádřil svůj názor něco udělal. Tedy došel do volební místnosti. Ne jen odkliknul stranu či jméno. Usnadnění práce člověku má totiž své meze. To platí na druhé straně i o povinné volbě. V demokracii má občan právo volit. Udělat z tohoto svobodného práva něco jako svobodnou povinnost se mi nezdá příliš moudré. I přesto, že tomu tak je například v Belgii. Ostatně právě my bychom měli být k takovým nápadům velmi kritičtí, protože doba povinných voleb zde již byla a v našich končinách nezaznamenala příliš velký úspěch. Ale dokážu si představit, že touha lidí po rozhodování o věcech veřejných bez přímé zodpovědnosti nakonec bude slavit úspěch. Svět je však na prahu velkých změn. Nejen na základě imigrační vlny, která se prolíná snad každým odvětvím lidské činnosti v Evropě, ale také díky již výše zmíněné revoluci. K těmto všem převratným změnám se však řadí i změna společnosti a změna člověka v ní. Je naprosto jasné, že k nějaké změně dojde. Zda-li to bude změna na základě globálního vnímání světa, či zda půjde o lokální mocenské skupiny je zatím předběžné říkat. V každém případě se zdá, že alespoň pro tuto chvíli se v ní nemění samotný člověk. Stále platí základní pravidla lidské existence, která jsou známa již po dlouhá staletí. I když na druhé straně je otázkou, jak dlouho vydrží samotný člověk vzrůstající nároky na sebe samého. A jak dlouho vydrží program sociálních států pro udržení a popření boje, který je tady již, jak bylo zmíněno od nepaměti. A tím bojem je boj bohatých proti chudým a aktivních s neaktivními. I přesto, že právě aktivní se cítí všichni a pojem bohatství je velmi relativní pojem. Ale to je na úplně jinou a mnohem delší diskuzi.
(PVe, Foto: Shutterstock)
