I přesto jsem zaznamenal, že prý tento svátek sníží HDP a že se bude jednat o pokles o 12-13 miliard korun. Jen pro ty, kteří si zvykli vidět svůj i náš život v číslech. Česká republika ale získá mnohem víc. Možná, že si přínos neuvědomí hned, ale návrat ke kořenům křesťanské a evropské civilizace je v současné chvíli k nezaplacení. Velikonoční tridium je každý rok důvodem k zamyšlení. Jde o naše životy v kostce a odráží se v něm tolik témat, na které dnes musí Evropa reagovat, že je velmi dobré se nad některými hlouběji zamyslet.
Jidáš v každém z nás
Například nad zradou Jidáše, který byl strážcem pokladny. Za třicet stříbrných byl ochotný zradit Ježíše Krista. Jak málo někdy stačí k tomu, abychom zradili všechny naše hodnoty a naši dlouhodobou práci a odhodlání. Kolikrát jsou lidé za peníze a provize schopni udělat věci, které by jinak neudělali. Mnohdy je rozpor mezi vlastními ambicemi a vlastními zásadami velmi propastný. Ale na druhé straně je svět postaven na lidských slabostech. Kdyby byl svět ideální, nikdo by neměl žádnou slabost, mnohá povolání by nebylo potřeba. Zdraví lidé by nepotřebovali lékaře a všichni poctiví by přivedli na úřad práce policisty. Zodpovědní lidé by naopak nepotřebovali právní služby, a tak by se dalo pokračovat dál. Každý, a to je dobře, se však alespoň trochu snažíme o to, abychom byli dokonalými lidmi. Vrátím-li se však k Jidášovi, kolikrát vidíme, jak jsou lidé také ochotni za peníze udat svého souseda či svého bratra, i když nic neudělal, svalit na něho vinu či využít jeho dobročinosti. V případě států je velmi zvláštní, jak za ekonomické výhody nebo slíbené investice dokážeme přimhouřit oči nad bezprávím a problémy hospodářství v jiných státech. Vždyť přece takový je trend. Jinak je tomu u států Velké Británie, která má ve svých dějinách koloniální politiku, a tím historicky má i své zájmy. Pro Velkou Británii, která sama kdysi do různých států světa investovala, je to něco jiného než Česká republika, která se touží stát branou pro investice. Jenže k tomu, aby se z České republiky stalo malé Švýcarsko či jiný stát, nám ještě mnoho chybí. A tak se pomyslně stáváme Jidáši, kterým stačí, aby někdo zacinkal zlaťáky, a jsou schopni zradit své přesvědčení a své kořeny a základy. Příběh Jidáše má však má i druhou stránku. Po té, co si vše uvědomil, šel peníze vrátit. Ale ti, kteří peníze poskytli, jen řekli, že to není jejich věc. Konec příběhu je pak velmi těžký a neveselý. Přesně takový může být ale příběh nejen náš, ale potažmo celé Evropy ve vztahu k migrační krizi.
Finance a investice
A nedělejme si iluze o tom, že právě finance v celém příběhu hrají nějakou menší roli. Právě naopak. Investice jak do vlastní politiky národních států, tak EU jsou poměrně velkým motivem. Mnozí politici jsou v kontextu schopni zapřít do zakokrhání kohouta všechno, v co dosud věřili, aby vytvořili něco nového. Útvar kde státní a národní příslušnost nebude hrát roli a kde bude základním motem i sdílené vlastnictví. Avšak když nejsou známy kompetence a není jasný řád, co k čemu patří, lehce se stane, že nikomu nepatří nic, ale navíc nikdo za nic přímo nezodpovídá a tudíž v případě problému se budou všichni na sebe dívat a očekávat, že udělá něco ten druhý. Pak se však stane, že když někdo něco udělá je okamžitě kritizován za to, že něco udělal. Pak se může velmi lehce stát, že ten, který neudělal nic zlého a snažil se v rámci míru a lidského smíru něco udělat je upozaděn před tím, který se dopustil jasné viny. I v tomto ohledu nás nabádá Velký pátek k zamyšlení. Ježíš Kristus, stojící před římským místodržíčím Pilátem jen ukazuje, že on mluvil veřejně a přímo. Ale lid, který se bojí jeho skutků a nerozumí jim, raději chce vydat zločince Barabáše. Pilát je tvrdý politik, který se snaží v mnohých ohledech Ježíše Krista zachránit, ale síla zmanipulovaného lidu je silnější. Kolikrát v dějinách i poté se tento příběh opakoval. Kolik neviných bylo vydáno na smrt jen proto, že dav prosadil svoji pravdu.
Hrdinové a dav
Nemusíme chodit příliš daleko. Proces s Miladou Horákovou a nebo s mnohými kněžími jako byl například Josef Toufar jsou toho dokladem. Dav, který vybízí Piláta k ukřižování Ježíše Krista, v dějinách pozdějších mnohokráte dokázal převálcovat i ty nejlepší myšlenky. Na druhé straně právě dav dokázal pomoci mnohým nepravostem. Práce s davem je pro mnohé politiky celého světa tím základním měřítkem úspěchu. A umění práce s davem tak, aby si to právě on neuvědomoval je umění, kterého bylo v minulosti velmi dobře využito. A i když, že se neoficiálně mluvilo jinak, na venek platilo, nemluv jinak a nevyčnívej z davu. Platilo to, jak v době socialismu, tak podobná praxe se začíná vracet i dnes. Přesto je dnes mnohé dovedeno ještě dál. To, co platilo dříve a je ukotveno v zákonném principu, je dnes bohužel v rámci jakési vyšší moci uplatňováno jinak. Mám na mysli lustrační osvědčení nebo přesunutí vlastnictví na jiné osoby. Obojí by v minulosti bylo jistou známkou porušení pravidel a také diskvalifikací ve veřejné soutěži, je dnes vnímáno jako jasný trend a pokrok. Je zvláštní, že je dnes možné, aby se v přímém přenosu ukázala kniha o hříších jiného a v zápětí byl vydavatel takové knihy označen za podvodníka. Jindy nemyslitelné, dnes bohužel norma. Stejně jako místo krátkého vysvětlení co a jak, dlouze mluvit o všech ostatních, veřejně je pourážet a sám sebe pasovat do role jediného čistého a spasitele té strašné situace, toho marasmu společnosti. Jak je možné s takovými lidmi žít v jednom státě však vyjádřeno nebylo. Inu jak bylo kdysi řečeno v jednom humoristickém pořadu. Žiji skromně, nemám nic velkého. Mám malý dům, malé auto, malou plachetničku…já vlastně nemám nic velkého. Jsem prostě jen takový miliardář z chatrče….I tak mohl mluvit Ježíš Kristus jako syn Boží, jehož království nebylo a není z tohoto světa. Mohl mít ze svého pohledu vše. Ale stal se nejmenším a stal se služebníkem pro ostatní. Dokázal být nejmenší mezi nejmenšími. Mohl vystupovat tak, jako příklad výše uvedený. Ale neučinil tak. Skutečně bohatý je totiž ten, který to ví, je si svého bohatství vědom a nepřísluší mu o něm mluvit. Je ve svém názoru ukotven a necítí se ohrožený ničím a nikým. Nemá potřebu o tom kohokoli přesvědčovat. Takový člověk je opravdu bohatý. Nemá potřebu ukazovat, kolik odvádí do státního rozpočtu a kolik odvádí na charitu. Prostředky na charitu nejsou výsadou, ale formou dobročinosti, nezištnou pomocí druhému. Když stařenka ze svého důchodu dá určitou část na charitu, je to daleko víc než když dá kdejaký miliardář. Ona dávala ze svého nedostatku. On ze svého nadbytku. Mnoho z bohatých lidí nemá potřebu o takových věcech vůbec mluvit, i kdyby na ně útočil kde kdo. Jen ten, kdo si není jistý sám sebou a svým bohatstvím, je nucen v obecné rovině míněno o tom veřejně mluvit. Ježíš Kristus mohl jako syn Boží podniknout kroky ke své záchraně.
Záchrana a poselství
Mohl zachránit i žal matky. Co horšího může být pro matku, než vidět zostouzet veřejně svoje dítě a vidět ho poté také ukřižovaného. Co v té chvíli musela prožívat Panna Maria? I přesto, že věděla, že její syn odchází za svým nebeským Otcem. ´Otče do tvých rukou svěruji svého Ducha.´ Kolikrát my svěřujeme své životy a svoje osudy do rukou těch, kteří nemají nic společného s Bohem. Jen se za bohy a spasitele vydávají. Do rukou těch, kteří řeknou, že vyřeší naše problémy za nás. Ať jsou to již politici, instituce nebo jiní lidé nám blízcí. Kolikrát se dav a manipulace s davem osvědčila, aby určitá skupina lidí mohla naplnit své ambice, které vydávala za naše ambice, naše myšlenky za náš mandát, který dostali. Ale jejich práce by měla být především službou. Prozatím službu vidíme jen v lékařích, učitelích, policistech, vojácích, duchovních atd. A oni mají za úkol nás chránit a jelikož se jedná o službu, měli by být těmi, kteří to dělají víc z přesvědčení. Nehledíc na odměnu. Tu si zaslouží dělník nebo úředník. Kdyby však nebylo výše zmíněných, nemohl by ani dělník nebo úředník pracovat. Ostatně je zajímavé, jak společnost na daních vybere peníze pro ty, kteří dozorují nad tím, zda-li naše předepsané daně odvádíme dobře. Tedy na to, že my odvádíme peníze na jeho živobytí, nám bude ještě zkontrolováno, protože vždy by bylo možné vykonávat kontrolní funkci ještě lépe. Místo zjednodušení výběru se však zavádí další a další složitosti, aby bylo možné uvádět stále lépe daňové optimalizace, které si mohou dovolit především ti velcí. I Ježíš Kristus řekl, že to, co je císařovo je potřeba odvádět císaři. To co je Boží Bohu. Je tedy zajímavé, když lid místo podpoření svého krále, neboť Ježíš Kristus byl z královského rodu Davidova a tedy měl na to legitimní nárok, se lid raději vzdává svého krále, aby podpořili císaře ze země, která vlastně kolonializovalo jejich území.
My nemáme krále….
“My nemáme krále, máme jen císaře. Kdo se vydává za krále, provinil se podle zákona a má být potrestán.” Kolikrát my svoji identitu a svoje názory schováváme za názory davu? Kolikrát my své vlastní zklamání dáváme za vinu systému? A když se změní, jsme stále nespokojení a jsme schopni říkat, že ten co byl, býval lepší, protože na nás nekladl takové nároky a taková břemena. A za naši nepokojenost může systém. Teď před volbami se najde mnoho takových témat. Znovu se vrátí možnost zdanění církevních restitucí a navracení majetku. Asi je těžké vysvětlit příslušným lidem, že se v případě navrácení odevzdávají daně a tudíž jsou tyto věci stejně zdaňovány jako kterékoliv jiné subjekty. Volání po zdanění něčeho, co v mnohých případech zatím ani není, je jen výkřik do tmy těch, kteří nemají o ekonomice a daňové problematice příliš představu. Zbývá jen věřit, že jejich kvality jsou mimo populistická hesla. Ostatně znovu je možné se vrátit i na tomto příkladu k manipulaci s davem. Kolik diktátorů bylo právě davem vytaženo na výsluní. A kolik těch přesvědčivých pak dovedlo lidstvo na pokraj zkázy. A většina z nich má společný jmenovatel. Já jsem do toho vůbec nechtěl jít. Já se obětoval za vás. Na rozdíl od Ježíše Krista však oni podvědomně toužili ve svých ambicích. Ježíš Kristus řekl, co chce a mluvil o věcech veřejně. Ti druzí mluví o tom, že vy všichni jste mě chtěli, tak si vlastně nestěžujte. Ježíš Kristus šel před Piláta sám a byl davem ze strachu odsouzen. Mnozí političtí a dnes už nejen političtí, ale i vůdci různých hnutí, se zaštiťují davem. Právě tím davem, který je schopný jak ukřižovat, tak povznést do politických výšin. Avšak v případě neúspěchu či zkáze se všichni dívají na druhé při otázce jsem to snad já, kdo je vinen? Stejně jako učedníci, když jim bylo zjeveno, že jeden z nich ho zradí. Jsem to snad já? Ne, to nemohu být já, vždyť moje myšlenky a úmysly jsou přece vždy a za všech okolností čisté. A je-li to ten druhý, ten možná. Ostatně znáte to, sousede, vždyť on byl vždycky takový divný. Je jasné, že přijímání kolektivní viny nikdy v dějinách nic nepřineslo. A přináší jen utrpení a traumata do života národa, do života společnosti, ale také do života každého z nás. Jsem to snad já, pane? Taková otázka je tady vždy a jen touha po řečení ne, ty jsi ten správný a v pořádku. To ti ostatní, to někdo jiný je ten, který zrazuje myšlenku a člověka. Ať už je to za třicet stříbrných, skvělé investice či za peníze, za které je možné dát informaci o někom jiném.
Nová naděje
Bílá sobota je chvíli zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vkročení do nového života. Zlomení pout smrti, temnoty něčeho špatného v nás, vítězství nad sebou samým. Každý na světě má právo na takové zmrtvýchvstání, na novou šanci, na nový začátek. Ať již v osobním životě, tak v životě společnosti. Mějme tedy i my radost. Pocit radosti a naplnění něčím výjimečným, možností znova se nadechnout a znovu se vrhnout do práce, do podnikání, do služby pro ty druhé. S novou energií, s novým elánem a s novou touhou po tom se svým životem něco udělat. Na základě radosti a pokory k životu. Pokora není slabost, ale velká síla. Modleme se také za Svatého Otce Františka, kardinála Dominka Duku, jeho pomocné biskupy, kněží a všechen vykoupený lid. Mějme se rádi navzájem, tak jak jsou postaveny kořeny naší civilizace. Velikonoce proto nejsou jen dny volna, ale také možností zamyslet se nad sebou i nad věcmi veřejnými, abychom mohli znovu a s radostí se vrhnout znovu do života. S radostí v srdci a pokojem v duši…
(PVe, Foto: Shutterstock)
