Tato názorová pozice vyhovuje především zahraničním vlastníkům českých podniků. Mohou v Česku udržovat nižší platovou úroveň, nežli by byla u výroby stejných nebo podobných produktů v západních vyspělých ekonomikách.
Jak to ve skutečnosti je si můžeme doložit , když srovnáme výrobu automobilu stejné třídy ve Škodovce, BMW a Mercedesu. Všichni výrobci musí do výrobních nákladů zakalkulovat potřebný materiál,součástky, díly , spotřebu energií, odpisy strojního zařízení, režii a další hmotné náklady potřebné k výrobě. Samostatnou nákladovou položku tvoří mzdy zaměstnanců a na ně navazující položky jako náklady sociálního zabezpeční, atd. Aktivováním nákladových položek položek ve výrobním procesu prostřednictvím zaměstnanců vzniká hodnota. Ta je u konkretních výrobních operací exaktně měřitelná časoměrnými studiemi na základě kterých vznikají normy spotřeby práce vyjádřené v konkretním čase potřebným na provedení té které pracovní činnosti. Je nepravděpodobné, že by normy spotřeby práce byly ve Škodovce měkčí nežli v ostatních německých automobilkách, takže i intenzita práce českého dělníka, resp.zaměstnance, je stejná jako v německých automobilkách a není proto pravdou, že český zaměstnanec je línější a méně schopný nežli německý, jak je někdy naznačováno. Český zaměstnanec však dostává za tutéž práci, za stejnou intenzitu práce jako má německý dělník, či technicko manažerský zaměstnanec, nižší mzdu. Každá pracovní operace, resp. čas potřebný na její provedení , či funkce technického zaměstnance, je oceněna mzdovým tarifem. A ten je v Česku nižší.
Jestliže vydělíme čas spotřebovaný na výrobu produktu počtem zaměstnanců (dělníků a technicko manažerských pracovníků výroby) dostáváme relativně nejpřesnější ukazatel produktivity práce a ta musí být stejná jako v německých automobilkách, jinak by se výroba v Česku automobilce VW nevyplatila.
Do hry však vstupuje ekonomická kategorie výrobní cena, která představuje peněžní ocenění hodnoty produktu v běžných cenách a mzdových nákladech s připočtením, rovněž v penězích vyjádřeného, výrobního zisku. Německé automobilky si mohou připočíst k výrobním nákladům, které jsou mimo mzdových ve všech zmíněných automobilkách více méně stejné, podstatně vyšší zisk, resp.kalkulovat vyšší přidanou hodnotu, nežli automobilka česká a to z důvodutržního postavení výrobce, resp. značky. BMW a Mercedes jsou světově respektované značky a jejich produkty uznávané za nejvyšší kvality a užitné hodnoty. Ceny a mzdy , jak známo, jsou velice flexibilní. Dělíme -li výrobní cenu počtem zaměstnanců obdržíme již velice relativní ukazatel produktivity. Ten, z důvodu nižších mzdových nákladů a výrazně nižšího výrobního zisku , musí být nižší, nežli je podobný ukazatel v německých automobilkách. Lze z něj proto snadno usoudit, že Češi mají nižší produktivitu práce a dosahují nižší přidané hodnoty.
I když český produkt německé firmy VW dosahuje výrazně nižšího zisku ,resp. přidané hodnoty, nežli obdobný německý produkt, nebrání to tomu, aby z tohoto zisku odcházely do Německa slušné dividendy.V některých oborech odchází do zahraničí nejen dividenda, ale i korporátní daň je placena v zemi mateřské firmy, ačkoliv k provozování výrobní činnosti či služeb využívají infrastruktury vybudované z peněz českých daňových poplatníků. Dividendy a daně ze zahraničních dceřiných společností se v mnoha vyspělých zemích započítávají do hrubého domácího produktu (HDP). Ten pak vydělen počtem obyvatel země udává produktivitu země. České výrobní síly tak pomáhají zvyšovat produktivitu z HDP cizích zemích a protože nedosahují jejich produktivity jsou stále posuzován jako zaostalé, či dokonce línější a méně schopné.
Přitom Česko patří co do intenzity práce, nejen z již uvedeného pohledu , ale i z extenzivního pohledu , k nejpracovitějším zemím, neboť v délce pracovní doby je na jednom z předních míst ve světě. Je proto zřejmé, že k dosažení vyšší produktivity práce a vyšší přidané hodnoty nestačí jen vyšší intenzita práce a délka pracovní doby, ale je nutno vytvoření příslušného tržního image a to se vytváří dlouhá léta, ale snadno se ztratí. Stalo se to mnoha českým podnikům v období privatizace. Tuto chybu si musíme odpracovat. Český automobilový průmysl , díky německému, know-how, již dosáhl slušné úrovně a je akceptován i globálním trhem. Podobnou situaci jako v automobilovém průmyslu lze zaznamenat i v jiných oborech. Otázkou zůstává, zda lze hovořit o českém průmyslu, českém exportu atd. když je podnik vlastněn zahraničním subjektem, který má s Českem jen tu vazbu, že na jeho teritoriu shodou historických událostí vyrábí a česká pracovní síla je v něm zaměstnána tak zvaně v režii.
(eportal.cz, foto: Shutterstock)
