Eskalaci občanského zjitření vyvolal nejen samotný fakt, že 20-letí imigrant z Iráku a Sýrie řešili konflikt – jak je u imigrantů časté – vražedným způsobem a tři Němce smrtelně pobodali (jeden, s 25! bodnými ranami zemřel na místě), ale i skutečnost, že představitelé státní moci a většina médií se zabývali více, zda přežijí nějaké jejich ideologické multikulturní chiméry, než zda přežijí občané. Takový stát tak nějak přestává být potřebný. Alespoň občanům. Vždyť dopouští-li a ignoruje-li zmar lidských životů, na kterých ovšem spočívá, podepisuje si ortel nad sebou samým. A to se západní demokracie tak ráda dávala celému světu za příklad…
V Česku jsme si o víkendu připomínali 50 let od okupačního potlačení Pražského jara. Pointa předhánějících se řečníků byla jasná – život a svoboda občanů byly důležitější než ideologické chiméry komunizmu, které reprezentoval socialistický stát. Avšak tehdy mu přispěchali napomoc ruské tanky, a občané byli přinuceni držet hubu a krok.
V Chemnitzu přijeli těžkooděnci se svými (vodními) děly. Na německých ulicích jsou prakticky každý den mrtví, ranění, znásilněné – nuceni držet hubu a krok. Tak jako tenkrát českým občanům do kontrarevolucionářů, je německým občanům režimem a médii spíláno hanba a do chuligánů a neonacistů. Za písničku „Běž domů, Ivane!“, dostávali lidé v 68. celoživotní flastr. Kdybyste si dnes za Ivana dosadili nečastější cizí jméno, tak máte osmašedesátej v bledě modrým jako vyšitej.
Kdepak teď jsou ti plamenní řečníci z minulého víkendu z Václaváku, z televize a všech pódií? Možná by ty jejich projevy teď daleko víc ocenili občané 40 km za naší hranicí v České Kamenici, kde mají letos také svůj „osmičkový“ rok. Není necelý týden po oslavách svobody poněkud brzo na ztrátu hrdinství? Chemnitz nám nastavuje zrcadlo. I ti nejzanícenější řečníci k 68. se mohou podívat, jak opravdu vypadají.
(eurabia.cz, foto: Shutterstock)
