Vedoucí představitelé evropských zemí a EU, kteří se ve středu sešli v Sofii, měli formálně projednat otázky vztahů s balkánskými zeměmi, které jsou kandidáty na členství v EU. Ale jak je možné hovořit o rozšiřování EU, pokud se spojená Evropa nevyrovná se svou (údajnou) hlavní funkcí – s ochranou zájmů Evropanů? Především proto šla v bulharském hlavním městě řeč o vztazích s USA, byť jen na neformální večeři. Evropa je na pokraji nejen obchodní války, ale geopolitického konfliktu s vlastním… Ale kým?
Starším partnerem, spojencem, lenním pánem, konkurentem? Z geopolitického hlediska jsou Spojené státy pro starý svět jednoznačným šéfem – v rámci kolektivního Západu a NATO představují američtí atlantisté starší nadřízené. Po druhé světové válce USA prostřednictvím různých forem kontroly řídily Německo a Itálii, Francii a další země západní a později i východní Evropy. Jejich partnerem při kontrole Evropy byla Velká Británie a přes všechny různice mezi oběma břehy Atlantiku, dokonce i po zřízení Evropské unie, zůstávala kontinentální Evropa v roli služebné.
Zachovají si Evropané tvář?
S mírou toho, jak nabíral sílu integrační projekt v Evropě, měli kontinentální Evropané rostoucí potřebu stát se více nezávislými, ale anglosasové vždy drželi situaci pod kontrolou. Cesta ke skutečné nezávislosti Německa a tím spíše jeho sbližování s Ruskem jednoznačně odporovala zájmům atlantistů, tudíž se Evropa před několika lety pod záminkou „ruské hrozby“ připojila k protiruským sankcím. „Ukrajina už byla vaše, ale Putin vám nedovolil vzít ji pod křídlo EU“ – přibližně tak navedli lačné evropské politiky do geopolitického konfliktu s Ruskem.
Nicméně většina z evropské politické třídy chápala, že je výhodné, aby EU měla úzké vazby s Ruskem, a přestože souhlasila s prodloužením sankcí, po celou dobu hledala možnosti, jak ukončit konfrontaci s Moskvou. Angličané museli nedávno dokonce vyvolat provokaci se Skripalovými, aby udrželi rusofobní atmosféru. Jen tak dokázali vystupňovat napětí mezi Ruskem a Evropou.
Zdálo se, že v nadcházejících měsících půjde vše podle plánu: Evropa bude čekat na to, jak skončí boj o moc v USA, a pokusí se přizpůsobit jak Trumpovi, tak jemu odporujícím kruhům. Jenomže poslední opatření Washingtonu postavila tuto otázku na hranu.
Nyní Evropa jednoduše nemůže ustoupit americkým požadavkům, protože riskuje, že docela ztratí tvář.
Ztracené iluze o partnerství s USA
Odstoupení od íránské dohody bylo pro Trumpa nezbytné v důsledku vnitropolitických úvah, ale tlačit přitom začal především na Evropany. Podle jeho představ by se měli nakonec přidat k USA a spolu s nimi donutit Írán, aby uzavřel novou dohodu, kterou by Trump mohl „prodávat“ v Americe jako své osobní velké vítězství. Pozice Ruska a Číny, jež by byly v každém případě proti revizi dohody, se do Trumpových rozvah nedostala – zjevně inspirovaný zdánlivým úspěchem jeho korejské ofenzívy (v níž Peking a Pchjongjang pro něho vytvořily iluzi průlomu) americký prezident rozhodl, že i zde vše dobře dopadne. Aby učinil EU více přístupnou, pohrozil jí sankcemi. Pro starý svět však skončila veškerá legrace a rozhodl se zachovat jak dohodu, tak vztahy s Íránem.
Nyní důsledky tlaku Spojených států na Evropu ohledně íránské dohody daleko překračují běžné nedorozumění mezi spojenci.
„Při uvážení nejnovějších postupů Donalda Trumpa může někdo říci: s takovými přáteli neradno si přidělávat nepřátele. A upřímně řečeno, EU by měla být vděčná. Díky němu jsme se zbavili všech iluzí,“ uvedl ve středu předseda Rady Evropy, neboli prezident sjednocené Evropy, Donald Tusk.
A předseda vlády sjednocené Evropy Jean-Claude Juncker řekl minulý týden, že Evropská unie by měla převzít roli globálního vůdce, protože Trumpovo rozhodnutí vypovědět íránskou dohodu znamená, že USA „již nehodlají spolupracovat” s jinými státy a odvracejí se od přátelských vztahů „s takovou vehemencí“, jaká musí každého udivovat. A evropské země by neměly pouze zachránit dohodu s Íránem: „Musíme nahradit Spojené státy, které jako mezinárodní subjekt ztratily svou sílu, a tedy i svůj vliv v dlouhodobé perspektivě.“
Převezmou Evropané otěže?
Zdá se, že Evropa je nejen připravena (resp. si to o sobě myslí) převzít zodpovědnost za svou vlastní budoucnost, o čemž už rok mluví Angela Merkelová, ale i péči o vlastní bezpečnost. Ale také se chystá nahradit USA jako světového vůdce – nepřeslechli jsme se?
Nikoliv, protože o tom se v Evropě začalo hovořit hned po vítězství Donalda Trumpa ve volbách před rokem a půl. Už tehdy bylo jasné, že Trump chce, aby se Amerika starala sama o sebe, a ne o budování společného atlantského světa, a pro napěchování americké peněženky bude třást všemi partnery, nepřáteli i spojenci. Evropané zvyklí na to, že jejich svrchovanost je omezena ve věcech války a míru, najednou uslyšeli, že musí platit za americkou ochranu, protože Trumpově Americe toho není zapotřebí.
Kolektivní Západ dostal trhlinu, a přestože atlantická elita na obou stranách oceánu doufá, že Trump je jenom zlý sen a v roce 2020 se všechno vrátí k normálu, ve skutečnosti neexistuje šance na obnovení jednoty Západu. Amerika přepracuje svou zahraniční politiku za účelem „udělat se znovu velikou“ bez ohledu na to, zda bude Trump u moci nebo ne, protože hegemon je podlomen a nacionálně orientované americké elity částečně převzaly moc od aktérů hry na světového četníka.
Co zbývá atlantistům?
Mohou se s tím vyrovnat, nebo se pokusit přesunout těžiště západního světa do Evropy. Jako dočasné (až do obnovení moci Washingtonu), nebo jako trvalé opatření. Existuje ale v Evropě nějaký “kádrový” potenciál schopný nést břemeno vůdce? Vyzkoušeli Merkelovou – nikam to nevede, a je to navíc nebezpečné, jde přece jenom o Německo, najednou mu vzroste chuť a další kancléř už nebude poslušný? Tusk a Juncker?Macron? Není to ono. Nemá to řešení – a na takovémto pozadí se vztahy uvnitř Západu mění v to, co chtěl Trump: neshody mezi národními státy.
A to vyvolává protest ze strany EU jako společného státu, i když nedodělaného, ale i ze strany jednotlivých evropských států. Trump vidí v Evropské unii konkurenta Ameriky a chce jí oslabit. V íránské epizodě není až tak důležité, že jde o Írán, s nímž má Německo a Francie velké ekonomické plány, ale především to, že Evropě prostě přikazují zapomenout na obranu svých zájmů. Navíc pod absolutně smyšlenou záminkou: na rozdíl od zavedení protiruských sankcí neexistují žádné ani formální důvody pro vypovězení íránské dohody.
Evropa s tím nemůže souhlasit – znamenalo by to sebevraždou pro EU jako takovou. Jak píše redaktor Le Figaro Reno Girard: „Budou Evropané schopni s nástupem tak neslýchaného amerického diktátu získat zpět svou nezávislost?Je to zkouška pravdy pro politický aspekt EU. Pokud se Evropská unie podvolí Trumpovi, ztratí veškeré důvody pro svou existenci.“
A hovoří o tom už nejen ti, kdo poslední roky připomínali Evropě, že podřizovat se americkému tlaku a držet protiruské sankce znamená škodit sama sobě – ne, nyní totéž tvrdí i zastánci tvrdého kurzu vůči Moskvě a vyhranění atlantisté.
„Není to nic jiného, než masivní úder svrchovanosti evropských zemí a Evropské unie. Ztratily právo rozhodovat v duchu vlastní politiky a o svých vlastních věcech v souvislosti s hrubým diktátem jiné – původně spřátelené – země. To je z evropského hlediska zcela nepřijatelné a v rozporu se zásadami samotného Trumpa.To odsuzuje Evropu k dodržování a provádění politiky, s níž hluboce nesouhlasí,“ píše bývalý švédský premiér Carl Bildt v The Washington Post.
Bez Ruska to nepůjde
Evropa se nemůže podvolit tlaku USA, ale i když se mu postaví, nemůže se ve skutečnosti ani odvrátit od USA, a tím spíše ani aspirovat na světového vůdce. Chce prostě jen více nezávislosti, což je i tak příliš mnoho v současné situaci. Proto se musí Evropa zkonsolidovat a vytvořit pro ni výhodnou rovnováhu sil a zájmů – a při hledání takových prvků přirozeně obrací pohled na Moskvu.
V souladu s tím příští týden navštíví Rusko hlavy poloviny nejsilnějších zemí světa: Německo, Francie, Japonska a Indie. Zpočátku se Angela Merkelová a Emmanuel Macron snažili mluvit s Vladimírem Putinem o různých tématech: o Sýrii, o obchodu, o Ukrajině … Ale teď se všechno bude točit okolo slova „Írán“, které neznamená ani zemi ani dohodu.
Znamená volbu, kterou před našimi zraky Evropa právě dělá?
(prevzato: freeglobe.cz, zdroj: protiproud.cz, foto: Shutterstock)
