Na tiskové konferenci v Jihoafrické republice, uskutečněné v závěru dalšího summitu BRICS, oznámil turecký prezident Recep Erdogan, že jeho země má zájem o vstup do této organizace.
Uvedl, že Turecko s vysokým zájmem pozoruje perspektivy členství v této organizaci a že doufá, že i ostatní účastníci summitu přijmou jeho prohlášení pozitivně. Je přitom zcela zřejmé, že jak Rusko, tak ani Čína nebudou proti.
Je pozoruhodné, že členský stát NATO má zájem vstoupit do organizace, jejímiž členy jsou hned dva státy považované Washingtonem za strategické protivníky a konkurenty, přičemž s Ruskem vedou USA plnohodnotnou „studenou válku“ a s Čínou zatím „válčí“ pouze ekonomickými prostředky.
V případě Erdogana se jedná o dostatečně výmluvný posun, kterým naznačuje, že pokud bude Washington pokračovat vůči Ankaře v ultimativních požadavcích nebo pokud jí bude hrozit sankcemi, nebude se Turecko nadále opírat o USA, ale tím hlouběji začne spolupracovat s oponenty Washingtonu.
Ještě před několika málo lety přitom nemohly Moskva ani Peking na podobné scénáře ani pomyslet – dnes se ale jeden z nejsilnějších států Středního východu, disponující jednou z nejmohutnějších armád NATO, chystá vstoupit do struktury vnímané ještě nedávno jako spíše nezajímavá a „bezduchá“ (a to zejména po mocenských změnách v Brazílii, kde se vesla chopily síly podporované Washingtonem).
V souvislosti s oslabováním americké hegemonie však BRICS začíná získávat právě ten obsah, pro který vznikl – tedy vytvoření mezinárodní platformy spolupráce zemí aktivně se podílejících na budování reálného multipolárního světa. Tedy zemí odmítajících pozdně washingtonský systém světového uspořádání jak ve vojenskopolitické, tak i ekonomické oblasti.
Prakticky všechny aktivity Erdogana po jeho téměř až „zázračné“ záchraně během nezdařeného vojenského převratu vedly k podobným vyjádřením i konkrétním krokům.
Pozoruhodné bylo i prohlášení čínského velvyslance v Ankaře, který se vyjádřil v tom smyslu, že Čína je naprosto spokojena s vítězstvím Erdogana v nedávných volbách jako se zárukou pokračování Turecka v kursu, který zajistí (minimálně na území Turecka) realizaci projektu „Nové hedvábné stezky“.
Je zřejmé, že se Turecko bude snažit sedět na dvou židlích a hrát si svou vlastní hru, což bude Moskva s Pekingem tolerovat – Washington však bude nucen požadovat na Turecku odklon od takové „multivektorové politiky“ a nadále mu bude hrozit nejrůznějšími „tresty“. Zejména za hrátky s Ruskem v souvislosti s konfliktem v Sýrii a s ruskými dodávkami špičkových zbraní.
Obdobný postup USA lze očekávat i v případě realizace čínského projektu Nové hedvábné stezky, jehož se chce Erdogan aktivně účastnit. Když totiž USA podněcovaly a vytvářely zónu nestability v centrální Asii a na Středním východě, činily tak ve snaze zabránit čínské ekonomické expanzi, která se po ukončení iráckého a syrského konfliktu nepochybně obnoví s novou a vzrůstající silou.
USA přitom nebudou v této otázce schopny Číně konkurovat, když většina amerických ekonomických projektů není uskutečnitelná vzhledem k výsledkům iráckého a syrského konfliktu. Budou se proto snažit vrážet klacky do točícího se soukolí dějin.
Erdogan svými kroky do budoucna tuto americkou strategii narušuje, neboť – na rozdíl od USA – spolupráce s Čínou v rámci BRICS nabízí Turecku realizaci velkých infrastrukturních projektů a posílení jeho role v dopravě nákladů v rámci celého Středního východu.
Za první vlaštovku nových trendů lze považovat ohlášený projekt výstavby další turecké jaderné elektrárny. Jedna se již staví s pomocí Ruska, Čína pak připravuje obdobný projekt v současné době. Navíc nabízí Turecku solidní úvěr a nelze vyloučit ani navázání spolupráce ve vojenskotechnické oblasti (ta už existuje, viz např. raketový systém J-600T Yıldırım – pozn. edit.).
Z toho všeho pak vyplývá ještě jeden nový zápis do „kroniky diplomatické izolace“. Členský stát NATO žádá o vstup do organizace vytvořené za účasti Ruska. Je zapotřebí ještě něco dodávat k „úspěchu“ Obamovy linie směřující k diplomatické izolaci Ruské federace?
Za zmínku stojí i to, že realizace grandiózního čínského projektu Nové hedvábné stezky nutí Rusko, Čínu a perspektivně i Turecko (jako jeho přímé účastníky) zajistit, aby USA nechaly na pokoji Írán, přes jehož teritorium stezka povede. Je totiž jasné, že v případě vzniku nestabilní situace nebo přímého napadení Íránu by se realizace čínského projektu ztížila.
Lze proto očekávat, že Íránu bude poskytována v rámci možného a rozumného nejrůznější podpora, jak to lze již pozorovat ze strany Ruska, Číny a zemí Evropské unie nezainteresovaných v eskalaci americké politiky vůči Íránu. Nadcházející summit v Teheránu za účasti Ruska a Turecka tedy zcela určitě nebude zaměřen pouze na otázky ukončení války v Sýrii, ale také na globálnější problematiku regionální spolupráce, která může být ohrožena v důsledku agresívních prohlášení a akcí USA a Izraele.
V posledních měsících Erdogan opakovaně a zcela jasně označil Izrael za „fašistický stát“ a Írán prohlásil za „strategického partnera“, což znovu zřetelně signalizuje politické směřování Ankary, naprosto nepříznivé pro Washington. Bude zajímavé sledovat, jak si Turecko, jehož vztahy s USA, Izraelem a EU se neustále zhoršují, povede do budoucna v případě íránské otázky.
V případě Erdogana jako vrcholného představitele státu, který ještě před dvěma lety usiloval o svržení Asada a obchodoval s Islámským státem, jde určitě o docela zajímavý obrat. Jako velký oportunista však Erdogan včas a dříve než ostatní dokázal „obrátit gramofonovou desku“ a otevřel tak Turecku celou řadu nových možností nesvázaných s nutností ptát se Washingtonu na souhlas. To ve svém důsledku vedlo k posílení vojenskopolitické samostatnosti Turecka a přineslo mu v rámci států Středního východu snad největší výhody v procesu změn dříve neotřesitelných základů „pozdního Washingtonského uspořádání světa“.
(euportal.cz, foto: Shutterstock)
