Macron si dovolil znevážit lidskou inteligenci svým povídáním: „Nacionalismus je zradou vlastenectví. Tím, že řekneme: ‘Náš zájem jako první. Na druhých nám nezáleží,’ likvidujeme to, co národ považuje za nejdůležitější, co mu dává život a co je zásadní: Jeho morální hodnoty.”
Ačkoliv nikdo nemůže pochybovat o tom, že to je jenom Macronova řečnická póza, protože slavnostní proslovy nikdo nebere vážně, ani ten, kdo je pronáší, v tomto případě řekl Macron (nebo micron?) jednu obzvláště pěknou ptákovinu.
Wiki kontra micron
Jaký je rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím? Žádný. Jedno slovo (nacionalismus) patří mezi tzv. cizí slova, čili obecně užívaná slova. Vlastenectví je v podstatě totéž, ale je řečeno v rodném jazyce žvanící osoby – v tomto případě mikro-Macrona.
Dokonce i v bezzáručně fungující wikipedii je napsáno: Nacionalismus (z lat. natio, národ) jsou myšlenkové tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitost skupiny lidí, kteří obvykle (dle různé definice národa) sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. Z nacionalismu vychází myšlenka národních států, na které je do značné míry založeno dnešní uspořádání států světa. Z tohoto pojetí také vychází názvosloví používající pojmy národní a mezinárodní. Tolik wiki chytrosti.
Když si na wikipedii naťukáte vlastenectví, skočí vám před oči heslo patriotismus. Ve wiki-chytrostech je uvedeno: „…Patriotismus je společensko-politický postoj vycházející z emotivního kladného a podpůrného postoje jednotlivců či skupin k ‘otčině’ (latinsky patria ← řecky patrida, πατρίδα). ‘Otčinou’ (či ‘domovinou’) může být oblast nebo město, obvykle se jí však míní národní stát nebo vlast, patriotismus pak lze ztotožňovat s českým výrazem vlastenectví. Termín patriotismus je často definován jako oddanost domovské zemi, která má své specifické projevy dle jednotlivých zemí. Patriotismus na rozdíl od šovinismu nevylučuje úctu k jiným zemím a národům.“
Kdyby Macron byl rozumnější, tak by zamňoukal: „Šovinismus je zradou vlastenectví tím, že řekneme: ‘Náš zájem jako první. Na druhých nám nezáleží,’…“
Prezidiální Francouz měl kritizovat šovinismus, ne nacionalismus alias vlastenectví. Někdo v jeho předpokoji sesmolil projev a využil ke kritice slova, kde je uveden „-ismus“. Zdálo se mu to fikané, protože nacionalismus je některými úchyláky účelově využíván jako sprosté slovo.
Nacionalismus není vysvětlením
Jenže, první světová čili velká válka nebyla (jenom) o nacionalismu, jak kvokal micron zvaný též Macron.
V právě vydané knize „1918: Karnevalem války“ upozorňuji:
„…Francouzský filozof a historik Raymond Aron v knize „Historie XX. století“ (Paříž 1996, Academia 1999) jízlivě uvedl: „Dnes již otřepané tvrzení, že národy a nacionalismy zavinily úpadek Evropy, je buď naprosto evidentní, anebo sporné, podle toho, jaký smysl o něm slovům přisuzujeme.“ (str.19) Nacionalismus nemá s 1. světovou válkou mnoho společného, upozorňuje. Neboť mocenské zájmy s nacionalismem nevystačí.
Nacionalismus, podobně jako náboženství, představuje jenom vítané alibi politiků a diplomatů, a jejich tichých společníků – bankéřů a podnikatelů.
Evropské mocnosti se dostávaly do patové situace tím jaké uzavíraly koalice. Henry Kissinger uvedl:
„Státníci všech velkých zemí pomohli zkonstruovat diplomatický mechanismus zkázy, který činil každou další krizi stále neřešitelnější. Jejich náčelníci štábů nebezpečí ještě zvýšili novými strategickými plány, které zkracovaly čas k rozhodování. Protože vojenské plány závisely na rychlosti, zatímco diplomatická mašinérie byla přizpůsobena tradičnímu pomalému tempu, bylo v důsledku velké časové tísně nemožné krizi rozmotat.“ (Henry Kissinger v knize Umění diplomacie, Prostor 1996, str.211)
Kissinger dále upozornil, že vedení států se již nepřipravovalo na casus belli – na zvládnutí problémové situace vedoucí k vyhlášení válečného stavu. Cituje náčelníka ruského generálního štábu Nikolaje Obručeva z května 1892: „Provedení mobilizace již nelze považovat za mírový čin. Naopak, představuje nepopiratelný akt války.“(Kissinger, str.212)
Podle Kissingera politici uzavírali dohody, které prakticky musely vést k válce: „Účelem aliancí již nebylo zaručit podporu po začátku války, nýbrž zaručit, aby všichni spojenci mobilizovali poté, co mobilizoval kterýkoliv z protivníků, a pokud možno ještě předtím.“ (Kissinger, s.212)
Proto vyhlášení války Srbsku marnivým Rakousko – Uherskem vedlo lavinovitě k vyhlášení války všech evropských mocností vzájemně mezi sebou v rámci jejich koalic.
Kissinger zdůraznil, že zastavit eskalaci mohla nejlépe Velká Británie. „Kdyby Velká Británie jednoznačně vyhlásila své úmysly a dala Německu na srozuměnou, že vstoupí do všeobecné války, německý císař se mohl od konfrontace odvrátit.“ (Kissinger, s.223)
Nebyl to nacionalismus, ale neschopnost politiků a generálů domluvit se na racionálním řešení politické situace v okamžiku, kdy militantní klika politiků a úředníků v Rakousko – Uhersku měla chuť napadnout Srbsko.“
(prvnizpravy.cz, foto: archiv)
