Minulý týden přinesl další vzrušující kus na prknech divadla předstírajícího, že jsme suverénní a demokratický stát. Ústavní soud si na první pohled dovolili hodně: Jako by se tak trochu vzbouřil všemocné mezinárodní očkovací lobby, reprezentující průmysl s rozpočtem konkurujícím příjmům zbrojařů.
Když tu zprávu média přinesla, spousta rodičů v první chvíli zajásala. Především samozřejmě ti, kdo jsou znepokojeni povinností nechat státem očkovat své (v té chvíli ještě zdravé) potomky, přestože není jisté, že vakcíny dělají vůbec něco (kromě nežádoucích účinků).
Dobré zprávy? Jak které
Znepokojení je přitom pro popis jejich duševního rozpoložení velmi slabé slovo. Téměř denně potkávám matky, které poté, co si přečetly několik seriózních knih na dané téma, vědí o věci často více, než jejich dětská lékařka. Obvykle jsou pak ve stavu totální paniky. Není divu: Zákon, jímž stát přikazuje rodičům, aby vystavili své milované miminko vědomě něčemu, co mu v lepším případě ublíží “jen tak trochu”, skutečně oživuje vzpoomínky na doktora Mengeleho. Úleva způsobená “přelomovým” rozhodnutím nejvyšší soudní instance je ale bohužel zřejmě předčasná.
Ústavní soud sice skutečně rozhodl, že pokuty, uložené páru “odmítačů” očkování z Tišnova na brněnsku, byly uloženy protiústavně. Také opatrně prohlásil cosi o “svobodě svědomí” (z jiných než náboženských důvodů). Opřel se o argumentaci matky, která pracuje s dětmi, jež trpí autismem. Svým způsobem tak naznačil, že matčina argumentace není úplně šílená, což by tak trochu implikovalo, že poruchy autistického spektra a očkování spolu souvisejí. Tím ale také dobré zprávy končí.
Očkování nadřazeno ústavě i svědomí
V mimořádně špatném rozhodnutí, které odporuje základním principům právního státu (alespoň podle teorie, kterou nás kdysi učili), se Ústavní soud pokusil, aby se vlk nažral a koza zůstala sežraná, ale o něco méně vyděšená. Stačí už jen “komentář”, který přinesl i mainstream: “Podle Ústavního soudu lze nález aplikovat skutečně jen ve výjimečných případech tak, aby se nenarušila proočkovanost obyvatelstva, která se pohybuje od devadesáti do pětadevadesáti procent.” Jinými slovy: svoboda svědomí sice existuje, ale jen “výjimečně”. A zájem na takzvané proočkovanosti populace (mimochodem jde o běžný, nikoli ústavní zákon) je nadřazen Listině základních práv a svobod.
Soud nastavil “čtyřkrokový” test: je nutné posuzovat ústavní rozměr případu, jeho naléhavost, čili to, zda by provedením očkování mohlo dojít k újmě na zdraví, konzistentnost a sílu přesvědčení rodičů, bez ohledu na to, zda je obsah jejich tvrzení pravdivý, stejně jako společenské dopady jejich rozhodnutí.
Kolik případů “odmítačů” se oním sítem propasíruje, je ve hvězdách. Pokusit se jistě lze – a bojovat je třeba. “Protektoři” farmaceutických zájmů v našem státním aparátu se už dali slyšet, co si o nějaké “svobodě svědomí” myslí. Jak cituje mediální mainstream:
Předseda České vakcinologické společnosti profesor Roman Prymula označil rozhodnutí soudu za selhání. „V případě, že budeme zavádět něco tak vágního jako svědomí do rozhodovacího procesu, tak můžeme veškeré normy zrušit, protože kdokoli řekne, že je proti s ohledem na své svědomí, tak je naprosto nepostižitelný,“ řekl ČTK tento pán, který pravděpodobně kdysi také skládal Hippokratovu přísahu.
Vzpoura v koncentráku
Svým způsobem to je tedy od naší nejvyšší soudní stolice (abychom neříkali instance) přece jen docela odvážný krok. Svým způsobem jsou samozřejmě manitnely soudu dány i tím, že rodiče i jejich zástupci zatím poukazují od začátku téměř výlučně na rovinu takzvaně lidskoprávní. “Omluvně” vysvětlují, že odmítačů je přece prý jen kolem 1% a na proočkovanost to tedy nebude mít vliv. A že v západních zemích, kde je očkování většinou dobrovolné, je přece také proočkovanost populace docela vysoká…
Mají i nemají pravdu. Rovina občanských svobod je samozřejmě primární: Máme-li v ústavě zakotvenu svobodu svědomí, pak by mělo platit, že nejpřejí-li si rodiče pro své dítě “dobro” očkování, pak ono “dobro” prostě nebude. To by mělo být automatické – a dokonce i v případě, že by očkování fungovalo přesně tak, jak se mezi lékaři traduje a většinově věří.
Jenže očkování vůbec nefunguje tak, jak se veřejnosti po desetiletí předkládá k věření. Jde o “dobro” maximálně pro zástupce farmaceutických firem. A lékaři, kteří jej v této “dobré víře” prosazují, vykazují hrubou neznalost problematiky. Ti druzí prostě vědomě neříkají pravdu – třetí možnost není.
Poměrně přesně to odhaluje ing. Marián Fillo, který se problematice očkování dlouhodobě věnuje. Stojí za to, obětovat mu několik dalších minut svého času:
Ad: „Naše dítě neočkujte!“ Dětská lékařka vyvrací argumenty „alternativních rodičů“
Člověk by od předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně očekával alespoň jakou-takou odbornost, ale MUDr. Alena Šebková v rozhovoru s Julií Hájkovouprokázala, že takové očekávání není vůbec namístě — přinejmenším jedná-li se o očkování.
Hned první věta je prokazatelnou lží:
„Díky vakcinaci se podařilo celosvětově vymýtit pravé neštovice a v blízké době se očekává vymýcení dětské obrny.“
Za prvé: pravé neštovice (sk: kiahne) nebyly vymýceny (sk: vyhubené), pouze přejmenovány na neštovice opičí. Nicméně, výskyt (ať už pravých nebo opičích — na jménu nesejde) neštovic v průběhu třetí čtvrtiny 20. století nepochybně dramaticky poklesl.
Za druhé: k dramatickému poklesu výskytu pravých (a.k.a. opičích) neštovic nedošlo díky očkování, ale díky aplikaci tzv. Leicester method, tedy souboru čtyř opatření: 1. Surveillance (aktivní vyhledávání nemocných), 2. Isolation (izolace nemocných), 3. Quarantine (karanténa pro lidi, co se s nemocnými stýkali) a 4. Sanitation (důkladná dezinfekce, včetně spálení všech osobních věcí zemřelého nemocného). Bez zavedení těchto opatření by masivní kampaň Světové zdravotnické organizace (angl. World Health Organization = WHO) za vymýcení pravých neštovic neměla nejmenší šanci na úspěch. Vždyť očkovalo se už 170 let před spuštěním této kampaně v roce 1966 a nebylo to naprosto k ničemu. Žádná země nevymýtila pravé neštovice pouze díky očkování, vždy k tomu byla potřebná opatření, zavedená v anglickém městě Leicester, které téměř úplně přestalo očkovat proti pravým neštovicím (proočkovanost pouze kolem 5%), přesto (nebo spíš díky tomu?) mělo nejnižší výskyt i úmrtnost na pravé neštovice v celé Velké Británii.
Za třetí: vymýcení dětské obrny je stejný mýtus jako vymýcení pravých neštovic, ne-li ještě víc vzdálený pravdě. V době vynalezení vakcín proti dětské obrně se totiž za dětskou obrnu považovaly i aseptické/virové meningitidy, způsobované jinými viry než virem poliomyelitidy (ECHO viry, Coxsackie viry aj.), Guillain-Barrého syndrom, akutní chabá obrna obecně aj. Krátce po zavedení očkování se výskyt dětské obrny prudce snížil, nicméně jen na papíře, protože se zúžila diagnóza „dětská obrna“ pouze na obrny způsobené virem poliomyelitidy a trvající víc než měsíc, úměrně s tím však vzrostl vykazovaný výskyt jiných obrn. Takže to, co má dnes prý být vymýceno, jsou pouze obrny u lidí s pozitivním testem na virus poliomytelitidy. Ochrnutí obecně však není vůbec méně, než bylo před zavedením očkování proti dětské obrně (přesněji: proti viru poliomyelitidy). Pokud bychom za cíl tohoto očkování považovali vymýcení (nebo alespoň radikální snížení) ochrnutí, způsobovaných přenosnými nemocemi, tak tento cíl očkování proti dětské obrně vůbec nesplnilo, spíš opačně:
„Podle údajů Státního zdravotního ústavu zabrání očkování v České republice ročně více než 150 tisícům onemocněním a přes 500 úmrtím na infekční nemoci.“
Tohle je už ohraná písnička, kterou složil naprosto nezpůsobilý (a už — díky Bohu — odcházející) hlavní hygienik MUDr. Vladimír Valenta PhD. Na otázku, odkud vzal tato čísla, přišla odpověď, že jsou to údaje z roku 1953, ve kterém bylo zaznamenáno kolem 500 úmrtí a kolem 150.000 onemocnění na nemoci, proti nimž se dnes v Česku povinně očkuje. Takové tvrzení je ovšem brutálním logickým zkratem, protože mylně předpokládá, že:
od roku 1953 až doposud se pro snížení nemocnosti a úmrtnosti na 9 povinně očkovaných nemocí neudělalo vůbec nic jiného než zavedení povinného plošného očkování, což není vůbec pravda (pitná voda, kanalizace, zlepšení hygieny, osvěta, antibiotika, zlepšení výživy, odstranění podvýživy, deratizace, dezinfekce, lepší skladování, distribuce a kontrola potravin atd. atd.),
dnes už nejsou žádné případy onemocnění nebo úmrtí na povinně očkované nemoci, což také není pravda (epidemie spalniček (sk: osýpok), černého kašle a příušnic v posledních letech, úmrtí miminek na černý kašel),
očkování je 100% zárukou neonemocnění a neúmrtí na příslušnou nemoc, což také není pravda (drtivá většina nemocných na příušnice, spalničky i černý kašel byla proti tímto nemocem očkována).
Bývalý hlavní hygienik, potažmo jeho úřad a taky všichni, co tyto nesmysly nekriticky citují a opakují, jsou nestydatými manipulátory a smysl pro pravdu je jim očividně naprosto cizí.
Ale mohli bychom to také obrátit: nejen vše dobré, ale i vše zlé ve vývoji nemocnosti a úmrtnosti od roku 1953 přičítejme plošnému povinnému očkování. Takže dle Valentovy logiky jen a pouze díky očkování dnes máme epidemii alergií, astmatu, rakoviny, srdečně-cévních onemocnění, neurologických poruch (poruchy soustředění/pozornosti, chování, autistického spektra, hyperaktivita, dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie aj.), dokonce i zranění a úmrtí v dopravních nehodách. Myslím, že absurdnost takového myšlenkového postupu není nutno nijak zvlášť komentovat.
„Očkování není nic nového. Sice to vypadá, jako bychom si ho vymýšleli v dnešní době, ale první vakcína vznikla už v osmnáctém století. Přišel s ní venkovský lékař.“
Další typické lži, tradované v očkovací mytologii… Jednak očkování nevymyslel „venkovský lékař“ Edward Jenner, protože přinejmenším 6 jiných lidí popsalo stejný vynález ještě před Jennerem, jednak Jenner de facto nebyl vůbec lékařem, lékařskou fakultu nevystudoval, nesložil zkoušky a titul si pouze koupil.
„[Očkování] Je totiž skutečně efektivním nástrojem prevence závažných infekčních onemocnění. To je neoddiskutovatelné.“
Opak je pravdou: účinnost očkování je vysoce sporná, viz třeba i zmíněné epidemie černého kašle, příušnic nebo spalniček v Česku — navzdory (přinejmenším podle oficiálních údajů) 99%-ní proočkovanosti obyvatelstva.
„Poskytuje ochranu nejen jedinci, ale celé společnosti. Pokles proočkovanosti pod určitou míru totiž způsobí, že virus začne opět cirkulovat ve společnosti.“
To je naprostý nesmysl, protože v (ne)šíření původce nemoci je klíčová skutečná imunita, nikoliv proočkovanost, která se se skutečnou imunitou kryje jen částečně, v některých případech (např. černý kašel) téměř vůbec.
„Pak ale onemocní nejen neočkovaní jedinci, ale do budoucna i ti očkovaní.“
Protože očkování nefunguje. Kdyby fungovalo tak, jak nám je předkládáno, tak by se tohle nemohlo vůbec stát. Tohle tvrzení vlastně znamená, že přítomnost neočkované osoby (neočkovaných osob) de facto vypne účinnost očkování u osob očkovaných, takže za selhání očkování jsou prý (paradoxně) zodpovědní ti, co se očkovat nedali. Totální úlet.
„Jak totiž bude virus putovat mezi lidmi, bude se snažit změnit tak, aby poškodil co nejvíce organismů.“
A čím větší procento obyvatel bude úspěšně očkovaných (tedy imunních), tím větší bude selekční tlak na mutace. Tzn. čím víc se očkuje, tím víc hrozí taková mutace, která si poradí i s očkovanými. Ale to paní doktorce jaksi nedochází.
„U spalniček je pro kolektivní ochranu nezbytná proočkovanost minimálně 95 procent obyvatel. To je obrovské číslo. Jakmile však spadne pod 90 procent, už se vyskytují lokální epidemie.“
Nevím, kolikrát ještě musím opakovat, že z hlediska vzniku epidemií je proočkovanost úplně irelevantní, podstatná je skutečná imunita. Viru nebo baktérii je srdečně jedno, jste-li proti němu/ní očkován(a). Podstatné je, máte-li proti němu/ní imunitu, a nezáleží na tom, je-li to imunita přirozená (vzniklá proděláním nemoci) nebo uměle navozená (z očkování).
„Používané vakcíny procházejí náročným testováním a pravděpodobnost závažných vedlejších účinků je malá.“
Vakcíny se v skutečnosti testují mnohem méně než běžné léky — navzdory tomu, že správně by to mělo být opačně. Oproti běžnému léku se u vakcín netestuje:
reprodukční toxicita (poškození plodnosti)
embryo-fetální toxicita (poškození plodu u těhotné ženy)
genotoxicita/mutagenita (způsobení změn v DNA)
karcinogenita (způsobení rakoviny)
sekundární farmakodynamika (jak se mění obsah léčiva v krvi nebo jinde v průběhu času po druhém nebo dalším podání)
farmakokinetika (kam všude a v jakém množství se léčivo v těle příjemce dostane, jak se cestou proměňuje, kde se uloží, nebo jak se z těla vyloučí)
přídavné látky
V testech, předepsaných pro každou výrobní dávku (šarži) vakcíny byste taky marně hledali testy na přítomnost funkčních virů nebo těžkých kovů. A tak se nejednou do vakcín dostaly různé viry (prasečí viry PCV-1 a PCV-2 v rotavirových vakcínách, opičí viry SV40 a SIV/HIV ve vakcínách proti dětské obrně) — není divu, když je v nich (téměř) nikdo nehledá, a už vůbec ne jako nutnou podmínku pro uvedení šarže do užívání.
Mluvit cokoliv o pravděpodobnosti závažných nežádoucích účinků očkování při jejich hlášenosti kolem 1% (na Slovensku dokonce méně než 0,1%) jaksi nedává smysl. Přinejmenším ne, pokud si oficiální čísla nevynásobíme stovkou (tisíckou).
„Riziko onemocnění a zdravotních komplikací spojených s infekčními nemocemi je mnohokrát větší než veškerá rizika, která představují vakcíny.“
To bychom ovšem museli rizika očkování detailně a přesně znát (a to nejen krátkodobá, ale i dlouhodobá), což rozhodně neznáme. Takže tvrzení Dr. Šebkové je přinejmenším nepodložené, ne-li vysloveně lživé.
„K dlouhodobému poškození zdraví po očkování došlo v minulosti pouze ve vzácných případech.“
Tváří v tvář záplavě alergických, neurologických a autoimunitních nemocí a poruch, u nichž je důvodné podezření na to, že v nich (alespoň do určité míry) mají prsty vakcíny, je toto tvrzení více než odvážné a s největší pravděpodobností lživé. Pokud mluvíme o minulosti, tzn. i o už neprováděném očkování proti pravým neštovicím, dle oficiálních údajů amerického úřadu veřejného zdravotnictví CDC v důsledku tohoto očkování zemřel 1 až 2 lidé na milion podaných vakcín. Zvážíme-li, že člověk se proti pravým neštovicím obvykle neočkoval jen jednou ale vícekrát během života, dostaneme jedno úmrtí na řekněme 100.000 očkovaných. A to jsou jen úmrtí, ale závažných život ohrožujících reakcí bylo několik-desítek-až-stovek-krát víc. To tedy mně osobně jako „vzácné“ vůbec nepřipadá.
„Někteří rodiče vidí v očkování také spouštěč autismu, což ale nebylo nikdy prokázáno.“
Jestli to bylo nebo nebylo prokázáno je víc než sporné, ale i kdyby nebylo, skutečnost, že něco není prokázáno, není vůbec důkazem, že to není pravda.
„Je to sice můj osobní názor, ale debatovala jsem o něm i s dětskými psychiatry. Očkování proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím totiž spadá časově do období, kdy nastává takzvaný autistický regres. To znamená, že se dítě do určité doby vyvíjí jako by normálně (pokud to není těžká forma, která je zjistitelná od kojeneckého věku) až do tohoto období, kdy se ve svém vývoji zastaví, eventuálně vrátí zpět. To je průběh nemoci jako takové. Jenže toto období se shoduje s věkem dětí, v němž dochází k očkování.“
Dejme tomu. Posuňme tedy MMR vakcínu na několik let do věku završených 3 let a podívejme se na to, jak se nám změní (nebo nezmění) v čase nástup úpadku (regresu) do autismu nebo výskyt autismu jako takový. Dokázali bychom tím pak jednou pro vždy, že MMR vakcína s autismem nijak nesouvisí, takže za ten pokus by to snad stálo, ne? Nebo se očkovací věrchuška bojí toho, že by se prokázal opak, tedy že MMR vakcína opravdu způsobuje autismus, a právě proto nejsou „očkomilové“ ochotni podstoupit takový opravdu vědecký počin?
„Po prodělané nemoci má člověk skutečně navozenu dlouhodobou (po některých nemocech i celoživotní) imunitu, nicméně po očkování také a v rámci kolektivní imunity je chráněna celá společnost nebo alespoň její velká většina celoživotně.“
To bych rád věděl, po kterém očkování má člověk celoživotní imunitu, protože pokud vím, zatím se to u žádného očkování neprokázalo.
A báchorky o kolektivní imunitě mohou omezeně platit snad jen do doby, kdy většina populace už danou nemoc neprodělala, jen byla proti ní očkována, tzn. kolektivní imunita není založena na očkovaných, ale na neočkovaných, co danou nemoc prodělali. A tak se nám teď vrací černý kašel, příušnice a spalničky, navzdory očkování, přičemž odmítaní očkování uvědomělými rodiči rozhodně nemůže být na vině, protože dle oficiálních čísel je proočkovanost v Česku pořád kolem 99%, tedy víc než dost na kolektivní imunitu — věříme-li očkovací dogmatice.
Chcete-li opravdu seriózní pojednání o kolektivní imunitě, přečtěte si rozsáhlý článek Mgr. Petra Tuhárského. Další články a rozhlasové pořady o kolektivní imunitě naleznete v tomto přehledu.
„Navíc nemoci podlehne oslabený organismus, tudíž závažný průběh či úmrtí po nemoci je mnohonásobně pravděpodobnější než po vakcinaci. Děti se očkují v plném zdraví, vyvolává se u nich tvorba protilátek, nikoli onemocnění.“
Až na to, že pravděpodobnost očkování se blíží k 100% a pravděpodobnost nákazy např. záškrtem je blízká nule. To nám ale celé srovnání pravděpodobnosti posune někam úplně jinam.
Bylo by opravdu hezké, kdyby se děti očkovaly pouze v plném zdraví, ale realita je tomu na míle vzdálena. Pediatři běžně očkují očividně nemocné děti s rýmou, kašlem, mírnou horečkou nebo ekzémem.
Je taky vidět, že Dr. Šebková drží stavovskou tradici a stejně jako drtivá většina jiných pediatrů, ani ona neztrácí čas čtením příbalových letáků. Jinak by nemohla říct, že očkováním se nevyvolává onemocnění, protože např. v příbalovém letáku vakcíny Priorix proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám nalezneme mezi nežádoucími účinky:
„Meningitida, příznaky připomínající spalničky, příznaky připomínající příušnice (včetně orchitidy, epididymitidy a parotitidy).“
Jinak řečeno: vakcína u části očkovaných vyvolá právě tu nemoc, proti niž je má chránit, akorát není moc pohodlné napsat rovnou, že vyvolává spalničky a příušnice, tak se to zaobalí jako „příznaky připomínající spalničky“ nebo „příznaky připomínající příušnice“.
„Je to často kvůli tomu, že dnešní mladá generace si ty nemoci nedokáže představit. Neví, jak mohou být závažné. Proto z nich nemá strach. Ani moji synové neviděli, že já sama prodělala zarděnky, naštěstí velmi lehce. Že se teta dusila při záškrtu a moc nechybělo, aby zemřela. Nevidí maminky, které ke mně chodí do ordinace,“
Jistě, ale stejně tak si ta neočkovaná (dnes už převážně mrtvá) generace, narozená během první ČSR, nedokázala představit tolik rakoviny, alergií, astmatu nebo neurologických poruch, jako máme dnes. Otázkou je, stál-li tento výměnný obchod za to. Pominu při tom skutečnost, že očkování rozhodně není jediným opatřením proti úmrtnosti a nemocnosti na přenosné nemoci, které bylo od té doby zavedeno do praxe (viz výše).
„Ano, jsme si vědomi, že imunitní systém dítěte vyzrává s věkem a čím déle začneme očkovat, tak lze očekávat silnější imunitní odpověď. Ale má to i svá proti. Průšvih je totiž v tom, že si rodiče neuvědomují, že kojenec je daleko častěji ohrožen závažnější formou infekce.“
Nepochybně, ale nebylo by tomu tak, pokud by:
drtivá většina matek kojila nejméně 2 roky,
drtivá většina matek nebyla očkována, ale třeba spalničky nebo černý kašel prodělala a kojením by zprostředkovala svému miminku dostatek protilátek do doby, kdy si už s danou nemocí poradí hravě i samo.
Takže ta větší ohroženost kojenců je do značné míry výsledkem dlouholetého plošného očkování, na což se v debatě o očkování s oblibou zapomíná.
„Prožívá choroby daleko tíže a jejich příznaky u nich jsou navíc daleko méně jasné, než u pětiletého dítěte.“
To sice ano, ale to samé můžeme říct o nežádoucích účincích očkování.
„Nesprávné podceňování očkování dobře znázorňuje příklad očkování proti Hemofilu influenzae skupiny B, který je původcem velmi závažného a život ohrožujícího onemocnění – epiglotitidy. Proti tomuto mikrobu se začalo očkovat cca před 10 lety a došlo k prakticky vymizení nemoci s tímto vyvolavatelem.“
Dejme tomu, nicméně ta onemocnění byla téměř výlučně u nekojených dětí a navíc nám dramaticky vzrostl výskyt pneumokokových nemocí, což není nic jiného než důsledek nedomyšleného „uvolnění místa na trhu“ (řekněme že úspěšným) očkováním proti hemofilům. A to bych jako velkou výhru opravdu neviděl.
„Rodiče také často podceňují riziko nákazy žloutenkou typu B. Mají pocit, že s ní malé děti nemají šanci přijít do styku. To je ale omyl. „I malé dítě se může nakazit. Z praxe znám takové případy, kdy se dítě na pískovišti píchlo o jehlu. Znám i případ, kdy si dítě sedlo na jehlu zapíchnutou na sedačce v tramvaji. Akutně se pak doočkovávalo,“ varuje dětská lékařka.“
Za prvé, těch píchnutí jehlou jsou řádově desítky až stovky ročně a prakticky nikdy (bez ohledu na (ne)očkování) k nákaze žloutenkou typu B nedojde.
Za druhé, „akutní doočkování“ svědčí leda tak o hlouposti nebo porušení zákona, protože vakcína proti žloutence typu B není schválena k terapeutickému užití (po předpokládané, možné nebo pravděpodobné nákaze), pouze k použití preventivnímu.
Za třetí, jak pak jsou ty děti chráněny proti žloutence typu C nebo proti HIV, které se šíří stejným způsobem jako žloutenka typu B a proti nimž žádné vakcíny dostupné nejsou? Nijak! Očkování proti žloutence typu B tedy vůbec neřeší problém píchnutí se neznámou jehlou, avšak vzhledem k tomu, že v důsledku takových zranění obecně nedochází k infekcím žloutenky typu C ani HIV, lze z toho vyvodit, že nejsou ani důvodem k očkování proti žloutence typu B.
„Nicméně když vidíme, že nemůžeme s argumentací uspět, musíme i sebe chránit právně. Proto takové rodiče necháváme podepsat informovaný nesouhlas.“
Až na to, že nic takového jako informovaný nesouhlas v české legislativě neexistuje. Existuje pouze informovaný souhlas a jeho poskytnutí nebo neposkytnutí a ještě negativní reverz, který se však podepisuje pouze v situaci akutního ohrožení života nebo dlouhodobého zdraví, což ale u očkování nehrozí, protože jak paní doktorka sama řekla, „děti se očkují v plném zdraví“. Nesouhlas se tedy projevuje tím, že odmítneme podepsat informovaný souhlas. A informovaný souhlas bychom neměli podepisovat, pokud nejsme informovaní. Je spousta otázek o očkování, na které by se měl zodpovědný rodič ptát svého pediatra a pokud vás zrovna nic nenapadá, tady naleznete něco pro inspiraci.
A pokud si Dr. Šebková myslí, že uspěje s výše citovanou „argumentací“ u inteligentního rodiče, měla by se nad sebou opravdu hluboce zamyslet.
(zdroj 1, zdroj 2, orgo-net.blogspot.com, foto: Pixabay)
