V tom měl totiž tehdejší velitel oddílu speciálních sil v Prostějově kapitán Československé lidové armády Petr Pavel politicky jasno. Situace byla tehdy přehledná, globální soupeři byli jen dva, a pokud příslušník armády toužil po vojenské kariéře, jasno mít musel. Jinudy totiž vlak ke generálským hvězdičkám nejel. Přihlášku do Komunistické strany Československa si tedy Petr Pavel podal v roce 1983 a po dvouletém kandidátství členství byl v únoru 1985 do strany přijat. A hned poté se stal předesedou základní organizace KSČ.
Neméně úspěšný byl i po sametu. Po dokončení studií na Vojenské akademii v roce 1991 nastoupil na Generální štáb Armády České republiky a v 90. letech působil v armádní zpravodajské službě Vojenského zpravodajství. Účastnil se mise UNPROFOR v Jugoslávii a během americké invaze do Iráku v březnu 2003 varoval Američany, že Irák by proti jejím invazním jednotkám mohl použít zbraně hromadného ničení, které Irák ovšem neměl. Podpořil účast českých vojáků ve válce v Afghánistánu a uvedl, že obrana republiky „bude začínat ne na hranicících ČR, ale na vnějších hranicích NATO, a někdy i za nimi, často tisíce kilometrů od nás“. Později pak prohlásil, že by bylo velkou chybou, kdyby čeští vojáci pod tlakem veřejného mínění Afghánistán opustili. Od července 2011 do června 2012 byl generál Pavel zástupcem náčelníka Generálního štábu Armády České republiky V.Picka, kterého 1. července 2012 ve funkci vystřídal.
V roce 2014 navrhla Sobotkova vláda generála Pavla do úřadu předsedy vojenského výboru NATO pro období 2015-2018 a vojenský výbor NATO jej do této funkce v září 2014 skutečně zvolil. Nu a 20. června 2016 a tudíž už jako nejvyšší vojenský představitel NATO generál Pavel prohlásil, že Rusko invazi do Pobaltí pravděpodobně nechystá. A proto prý aliance neuvažuje o tom, že by do Pobaltí či na svou východní hranici přesunula nějaké významné síly.
Bylo to jako závan naděje v rozum a ta naděje zhruba za 14 dní získala určitější kontury, když generál Pavel řekl 4. srpna téhož roku serveru Aktuálně CZ toto: „Pro NATO je v tuto chvíli islamský terorizmus mnohem urgentnější hrozbou než Rusko. Neexistuje jediný dokumentovaný záměr, že by Rusko chtělo Alianci přímo vojensky ohrozit. Ruské záměry jsou pro nás v jisté míře srozumitelné. Rusko z hlediska urgentnosti nepředstavuje v současné době zásadní hrozbu. S přispěním společných křesťanských kořenů je zde prostor pro nacházení společných stanovisek s Ruskem“.
Jásejte, mávejte vším, co máte v rukách či po ruce, protože tohle konečně zní po dlouhé době jako hlas rozumu, radovali jsme se. Ale ne dlouho. Vlastně jen do okamžiku, kdy se na novinových stáncích objevil časopis Xantypa s portrétem generála Pavla a s tímto jeho prohlášením: RUSKO JE PRO NÁS VĚTŠÍ HROZBOU, NEŽ TERORIZMUS. Čili sdělení přesně opačné, než to, které před pár dny sdělil generál serveru Aktuálně CZ.
Tohle číslo Xantypy vyšlo 30. srpna a její rozhovor s generálem musel tedy proběhnout před tímto datem, čili zhruba ve stejné době, kdy generál mluvil se serverem Aktuálně CZ – a jak už víme – opačně. Ale jak je propánakrále možné vyřknout v rozpětí pár dní či hodin dva zcela odlišné názory na tutéž záležitost?
Toho se musím dopátrat. A tak jsem si Xantypu koupil, potřebnou stránku nalistoval a z generálova interview časopisu Xantypa se dověděl toto: „Z hlediska hrozeb pro stát, ne pro jednotlivce, je Rusko mnohem závažnější hrozbou.“
Takže náhle a bez předchozí výstrahy už zde nejsou žádné společné křesťanské kořeny, ruské záměry zřejmě přestaly být srozumitelné a islamský terorizmus už není tak urgentní hrozbou, jakou byl v den generálova rozovoru s Aktuálně CZ 4. srpna.
Nabízí se tedy otázka: Co se stalo mezi čtvrtým a třicátým srpnem 2016, že generál tak náhle spatřil svět jinak?
Nic, prostě jen z dúvodů, po kterých vám nic není, změnil názor. Tak spěšně a beze zbytku, jak jej změnil i po sametu.
Třeba během nočního spánku. Ale nechte být. Ono může být nadmíru vzrušující usínat a třást se přitom zvědavostí, do jakého názoru se probudíte zítra ráno.
Zkuste to! Ale úspěch nezaručuji. Na tuhle proměnu je třeba zvláštního ustrojení. A to nemá každý.
Autor: Lubomír Man
