“Vojenská operace” je ukázkou praktického uplatňování imperiální ideologie.
Andrei Kolesnikov je sociolog, novinář a publicista.
Před několika lety se i přes zábor Krymu mnohým pozorovatelům zdálo, že Putinův režim je natolik zkorumpovaný, že ho zajímají jen peníze a že pohádkově bohatí “lidé nahoře” nemají žádnou ideologii. Děti a vnoučata jsou v zahraničí, majetek také, a tak všechny hry na “křižácké tažení” a “zvedání se z kolen” slouží čistě k vnitřním účelům, aby se lidé kolem vůdce konsolidovali.
Zahájení “zvláštní vojenské operace” se však ukázalo být natolik iracionálním a sebevražedným činem, že jej nelze vysvětlit jinak než ideologickou nadutostí.
To není klinické šílenství. Je to klinická ideologie.
Bojiště antiutopie
“Speciální operace” je také aktivní ideologickou operací, praktickou aplikací státní ideologie, která je skutečně zavedena a dokonce zakotvena v ústavě v podobě “tradičních hodnot”. Zřeknutí se střídání moci v Rusku, stanovené na rok 2020, je totiž nejen politickým či technickým, ale také ideologickým nástrojem jejího zachování. Jednoduše proto, že možnost střídání moci je základem každé liberální a demokratické ideologie. Neodvolatelnost moci, povýšená na princip, je kategorií ultrakonzervativní a vědomě archaické ideologie.
Fiktivní “ruský svět” je imperialistická antiutopie, do níž Putin umístil ruský národ.
V této ideologii je několik zásadních propletenců a některé z nich jsou specificky postsovětské. Například skutečné – a dlouhodobé – odmítání ukrajinského vedení považovat suverenitu Ukrajiny za něco plnohodnotného. Tyto zvláštnosti jsou však také výsledkem ani ne tak politického úsilí autoritářského režimu, jako spíše jeho základních ideologií a světonázorů: zaprvé imperiálního myšlení, zadruhé vnímání postsovětských území (a světa jako celku) jako sfér vlivu a zájmů.
Je to do značné míry osobní ideologie hlavy státu – alespoň pokud jde o jeho svérázný výklad sovětských dějin, kde Lenin a Chruščov nakreslili špatné linie a Putin je opravil. Historickým posláním dnešního ruského prezidenta je totiž správně překreslit mapu světa v rámci toho, co on a jeho ideologové nazývají “historickým Ruskem”.
Podle Putina jde o “obnovení a upevnění” ztracených území říše: tak definoval poslání Petra Velikého, kterého nevidí jako modernizátora, ale jako císaře a sběratele území.
Putin se považuje za druhého Petra v historii. Historická spravedlnost je obnovována silou ruských zbraní, které jsou rovněž nabité ideologickou energií.
Protože ideologie ruského státu již nezahrnuje marxismus-leninismus, jeho místo zaujaly takzvané tradiční hodnoty (donedávna nazývané “duchovní svorky”) a slavné a mytologizované – nebo, jak říká Putin, “miléniové” – dějiny Ruska. Také historická politika získává aplikovaný politický význam a stává se nástrojem řízení země.
Více info na dennikn.sk
