Blog

O levici a pravici jsme historicky zvyklí přemýšlet hlavně v rozměru ekonomickém, o něco méně pak kulturním. Především ten kulturní rozměr má ale – mám za to – filosofické základy.

Potřebujeme? Ta otázka možná někomu zní docela zvláštně. Nicméně koho zajímá co a jak tím myslím, toho zvu k přečtení mého dnešního „hudebně-pravicově-konzervativně-lobbingového“ textu 🙂

Tvrzení opozičních politiků, novinářů a Mikuláše Mináře, organizátora demonstrací proti Babišovi, že zpráva auditorů Evropské komse je zdrcující, je pravda, ale odpověď na otázku pro koho, není ani zdaleka jednoznačná.

Skočím do toho rovnýma nohama. Spolku Milion chvilek bylo už z mnoho stran doporučeno, aby se – pokud chce v našem politickém systému působit jako jeho souladná demokratická složka – přeměnilo na politickou stranu či hnutí, a jako takové hledalo v tomto systému své příznivce i odpovídající místo

Nikoliv v demokracii, kde si jsou všichni občané rovni a převaha 2/3 občanů nad 1/3 občanů tedy znamená i dvoutřetinovou převahu vůle a moci nad třetinou jednou.

Přiznám se, že o působení ženského živlu v politice jsem si nikdy nemyslel nic moc. Stačilo nechat si v představě promítnout obrazy Němcové, Langšádlové, Pekarové Adamové, Černochové, Udženije, vzpomenout moudrostí, které kdy vyšly z jejich úst, i činů, kterými se proslavily, a závěr byl jasný.

Říct, že USA provádějí „zahraniční politiku“ je zřejmý nesmysl. Americká politika není totiž ničím jiným, než na nižší obrátky seřízeným válečným stavem, zamířeným na celou planetu Zemi. A americká „zahraniční politika“ není ničím víc, než neustále běžícím programem psychologických operací.

Kdo si ještě pamatuje staré dobré časy, kdy se diplomaté zabývali dipomacií a kdy platilo: nejdřív jednej a teprve pak střílej?